Dandy´s blog

Přímá volba prezidenta: Legislativní zmetek

2012-02-25T08:34:00.000+01:00

Hlas lidu byl vyslyšen, chtělo by se říci – konání přímé volby prezidenta v příštím roce už patrně nestojí nic v cestě. Došlo k posílení práv občanů, jak se radovalo jedno internetové periodikum. Občané budou mít více možností při rozhodování o výběru svých zástupců, jak tvrdí její zastánci. Fajn, ale přímá volba s sebou obnáší i řadu úskalí, která mohou v důsledku převážit nad zmíněnými výhodami.

První z nich je celková větší nákladnost konání přímé volby, zvláště bude-li dvoukolová a každé z kol bude probíhat ve dvou dnech. Náklady vynaložené na její konání jsou neadekvátní při uvážení toho, že prezidentovy pravomoci jsou relativně malé. (Byť někteří samozřejmě mohou oponovat, že konání obou dosavadních prezidentů přesahovalo rámec vymezených pravomocí)

Dostáváme se pomalu k druhému problému – přímá volba má smysl v prezidentských či poloprezidentských systémech, kde mají prezidenti mnohem větší moc, ale ne v parlamentním, kde největší mocí disponují parlament a vláda.

Česko nebude první (a nejspíše ani poslední) zemí s parlamentním systémem, kde došlo k zavedení přímé volby. Přímá volba se užívá například v Rakousku či sousedním Slovensku. Je potřeba mít na paměti jednu věc: Voliči sice mohou žít v představě, že mají větší možnost rozhodování, vzhledem k pravomocem prezidenta, jehož role je např. v Rakousku spíše symbolická, ovlivňují ve skutečnosti méně, než si myslí. Skoro to až evokuje oblíbené heslo anarchistů „kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by je zrušili.“

Zcela proti logice je s přímou volbou spojené omezení jedné z mála dosavadních pravomocí prezidenta – udělování milostí. Nově bude nutné, aby milost schválil i předseda vlády nebo její pověřený člen.

Zavedení přímé volby prezidenta s sebou obnáší i zkrácení „hluchých období“ bez konání jakýchkoli předvolebních kampaní. V tomto roce nás čekají krajské a senátní volby a začátek kampaně většiny stran lze předpokládat zhruba půl roku před jejich konáním. Krajská a senátní kampaň poté plynule přejde na prezidentskou. Těžko říci, nakolik jsou čeští voliči připraveni na další příval předvolebních slibů.

Permanentním problémem prostého českého voliče je „nemám koho volit.“ A zde leží další z problémů – když se v průzkumech veřejného mínění předkládá otázka, zda jsou po přímou volbu prezidenta, většina lidí přirozeně odpoví kladně. Kolik lidí z těch, co na přímou volbu kývli, je ale ochotných se voleb zúčastnit?

Á propos, nabídka potenciálních osobností je zatím celkem fádní a nepříliš zajímavá. Vesměs politické ojetiny či osobnosti z politického okraje či záhrobí. Ve hře je Jan Fischer coby věrná loutka dvou největších stran ODS a ČSSD, druhá zmíněná strana spolu s lidmi z „pravdy a lásky“ pošilhávají po Janu Švejnarovi s image nudného vysokoškolského profesora. A protože lidé z tábora pravdy a lásky představují velmi nekoherentní politickou a voličskou skupinu, část z nich určitě podpoří povinného kandidáta TOP 09 Karla Schwarzenberga. Schválně – usnul by dříve Schwarzenberg při čtení svého novoročního projevu, nebo diváci během potenciálního projevu Jana Švejnara?

Chybět nejspíše nebude ani vysloužilá pionýrská vedoucí a mistryně politických převleků Jana Bobošíková útočící při svých bruselobijských výpadech na podněty první signální soustavy. V panoptiku adeptů se určitě ukáže i Miloš Zeman, který po více než dvou letech opět zanechá objímání stromů na Vysočině. A co ODS? Patrně představí jednoho z tandemu (ex)předsedů jedné z parlamentních komor Miroslavu Němcovou či Přemysla Sobotku – neurazí, ani nenadchnou.

Konečně poslední z kandidátů Zuzana Roithová – své straně nejspíše pomůže při zviditelnění, zda by byl průměrný český volič ochotný skousnout prezidentku a ještě k tomu z řad lidovců už je věc druhá…

Při výčtu většiny osobností se leckoho musí zmocňovat pocit, že přímá volba je pro voliče trestem za jejich touhu po větším podílu na rozhodování. Dostali, po čem tak dlouho toužili a mnozí patrně spláčou nad výdělkem. Nepochybně byla posílena jejich práva, ale rubovou stranou je i zodpovědnost za jeho využívání. Až budou voliči nespokojení s počínáním prezidenta – už nebudou moci špatnou volbu svádět na politiky, ale na sebe, pokud mu dali svůj hlas.

Přímá volba je v parlamentním systému spíše cizorodým prvkem pozbývajícím z důvodů uvedených výše jakýkoli hlubší smysl. Mnohem efektivnější by bylo zjednodušení doposud užívaného systému nepřímé volby např. snížení počtu kol na dvě s nutností většiny pouze u celkového počtu zákonodárců z obou komor. Nepřímá volba může fungovat stejně dobře a v parlamentním systému možná i lépe než přímá – náš západní soused Německo je toho pěkným příkladem.

„Dítě ze znásilnění je boží dar“: Test čtenářské gramotnosti

2012-01-27T11:07:00.003+01:00

Letošní americké prezidentské volby se patrně ponesou v duchu clintonovského hesla „It´s the economy, stupid!“. Morální otázky budou hrát spíše okrajovou úlohu i s ohledem na to, že v poslední době náboženská pravice v rámci republikánské strany v poslední době výrazně oslabila. Patrně největší pozdvižení českých médií ale překvapivě vyvolal jeden rozhovor s Rickem Santorumem, který se nyní v primárkách pohybuje na třetí příčce s relativně velkým odstupem za Mittem Romneym a Newtem Gingrichem.

Mnozí diskutující by republikánského kandidáta nejraději viděli viset na kandelábru. Co prohlásil tak strašného, že vyvolal mezi prostým lidem takové pobouření? Servery Idnes a Ihned hlásaly, že „dítě ze znásilnění je dar.“ Korunu všemu ale nasadily lidovky, když čtenáře praštily do očí titulkem „Dítě ze znásilnění je boží dar, tvrdí favorit republikánů.“

Články zabývající se touto celkem okrajovou kauzou mohou celkem dobře posloužit jako test čtenářské gramotnosti. Když pominu fakt, že Santorum teď rozhodně žádným favoritem republikánských primárek není, tak rozhodně není od věci zjistit si znění celého celý výrok. Tvůrci titulků úplně překroutili hlavní myšlenku tohoto konzervativního politika. Nadpis má ve čtenáři vyvolat asi následující myšlenkový pochod: Republikánský kandidát je bigotní fanatik. Určitě si myslí, že by ještě měla být vděčná za to, že jí dotyčný znásilnil. Nejradši bych tomu (vymyslete si hodně vulgární nadávku) vyškrabal(a) oči.

Santorum prohlásil zhruba toto: „Není to lehká volba a rozumím tomu. Tak hrozná jako způsob, jakým syn nebo dcera vznikly, ale je to stále její dítě. Ať si dítě nechá nebo nenechá, bude to pořád její dítě a ona o tom pořád bude vědět.“ „Myslím, že správný přístup je přijmout tento strašlivý ve smyslu znásilnění, ale přesto dar velmi převráceným způsobem, dar lidského života a přijmout to, co Bůh dal.“

Kardinální část výroku Ricka Santoruma leží ale na konci jeho monologu: „V mnoha odlišných aspektech lidského života nás zažíváme strašné věci. Nedokážu si představit nic strašnějšího, nicméně je třeba vytěžit to nejlepší z této strašné situace.“

Shrnuto: Santorumovou hlavní myšlenkou nemělo být, že „dítě ze znásilnění je Boží dar.“ Ponechat si dítě má být podle něho nejlepším řešením ve strašné situaci, která ženu či dívku postihla. Hlavní message měla být zhruba taková: potrat je stejné zlo jako znásilnění. Tím samozřejmě musel vyvolat pobouření mezi liberální levicí. Pokud mají sociální liberálové problém akceptovat jiný názor než ten odpovídající jejich vidění světa, mohly by alespoň psát titulky nevytrhávající výroky z kontextu. Těžký to úkol nejen pro liberálního novináře.
Na druhou stranu je ale potřeba říci, že Santorum věnuje kontroverzním tématům neadekvátně velikou pozornost a způsob, jakým svoje myšlenky prezentuje, není vždy nejšťastnější. Pokud by se mu přece jen náhodou podařilo získat republikánskou nominaci, bude mít pro přílišnou názorovou ostrost veliký problém oslovit středové voliče a porazit Obamu.

Facebookoví „antirasisté“: Bojovníci s větrnými mlýny

2012-01-19T16:20:00.001+01:00

Jaroslav Hašek psal na počátku jedné kapitoly knihy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války o blázinci jako o nejsvobodnějším místě na světě – svoboda projevu v něm byla naprosto neomezená a každý si v něm mohl říkat, co se mu zlíbilo. Budeme-li souhlasit s jeho myšlenkou, tak na druhém místě by se umístila sociální síť facebook, kde je cenzura velmi mírná a k mazání pochybných stránek zde dochází pouze výjimečně.

Před Vánoci vyvolala i v mainstreamových médiích rozruch stránka „Rasistické a drsné vtipy.“ Už svým názvem a profilovým obrázkem s lidmi v ku-klux-klanových kuklách se veřejně přiznávala k rasismu. Většina vtipů měla nepochybně rasistický, antisemitský, obscénní či minimálně vulgární a nenávistný obsah. Navíc výroky některých účastníků diskusí (jejichž pravopis byl na úrovni několikanásobného repetenta zvláštní školy) by byly celkem dobře trestně stíhatelné. Našla se samozřejmě řada lidí, co stránku nahlásili pro její urážlivý obsah. Snad v dobré víře, že tím skoncují s rasismem na českém facebooku. Stejně jako oni si myslím, že obsah inkriminované stránky je hnusný a odporný. Jenomže jejich „angažovaný“ přístup s sebou nese dva problémy:

První z nich se objevil záhy po smazání „Rasistických a drsných vtipů.“ Objevilo se totiž několik dalších stránek se stejným jménem rasistickým obsahem a řady jejich příznivců rostou každým dnem v řádu desítek lidí.

Problém číslo dvě: Smazáním stránky se její admini začali pasovat do role mučedníků a bojovníků za svobodu projevu, což si nikdo z hurábojovníků proti rasismu určitě nepřál. Nepředpokládám, že by stránku naschvál hlásil někdo z jejích fanoušků, aby s ní ostatní po jejím zrušení začali sympatizovat – většina z nich totiž při své nízké inteligenci tak rafinovaným způsobem smýšlet nedokáže.

Stránek s explicitně či implicitně rasistickým a nenávistným obsahem lze nejen na facebooku nalézt x a patrně nikdy se je nepodaří vymýtit. Je potřeba si uvědomit, že jejich existence je daní, kterou každý slušný uživatel internetu platí za téměř neomezenou svobodu projevu na internetu. Boj s rasistickými stránkami a weby je ne nepodobný boji s větrnými mlýny. Nejlepším způsobem, jak proti nim bojovat je prostý - jejich ignorace. Blbečky se zálibou v nenávistném a obscénním humoru tu budeme mít vždy.

Samozřejmě, že je technicky možné web cenzurovat, jako se to dělá v zemích jako Čína a vybrané stránky blokovat. Otázkou je, kde leží hranice mezi „přijatelným“ a „nepřijatelným“ způsobem projevu? Hranice zde je velmi rozostřená a dva lidé by na ni nedokázali najít stejnou odpověď. Skupina Rasistické a drsné vtipy by nepochybně patřila do té druhé, ale výše položenou otázku nám zodpovědět nedokáže.

Kdybych si měl vybrat mezi internetem s neomezenou svobodou a sítí s blokováním stránek z různých důvodů „závadných,“ volil bych s dovolením první možnost – i se všemi riziky, která může přinášet.

„Pravdoláskaři“ neoconi? Ne, liberální jestřábi.

2012-01-16T17:08:00.004+01:00

Lidé, kteří mají osobně či alespoň svými postoji blízko k nedávno zesnulému Václavu Havlovi bývají na serverech jako Britské listy, Zvědavec.org či Osud.cz nálepkováni jako „zlí neoconi,“ kteří podporují krvežíznivou a válkychtivou Ameriku. Nechme ale stranou zjevnou pomýlenost většiny příspěvků v uvedených „alternativních médiích,“ jejichž čtenáři se rekrutují převážně z periferie politického spektra a v posledním případě také z řad jedinců stižených paranoiou. Mají pisatelé v oněch plátcích pravdu alespoň v tom, že „pravdoláskaři“ jsou neokonzerativci? Výraz neocon se často užívá jako univerzální nadávka pro každého, kdo sympatizuje se silovou zahraniční politikou USA. Jak se ale brzo přesvědčíme, ne všichni jestřábi musí být nutně neokonzervativci. I se samotným pojmem neokonzervativci je to poměrně komplikované už proto, že pochází od socialisty Michaela Harringtona a zdaleka ne všichni nositelé tohoto označení rozhodně nebyli ochotní se s ním ztotožnit. (Viz můj článek zde)
Lidem z okolí Václava Havla je blízký idealismus v zahraniční politice. Ten je také nutně spojen až s bezmeznou vírou v mezinárodní instituce, kterou neokonzervativci rozhodně nesdílí. Proponenti nekonzervativních myšlenek sice s tzv. „pravdoláskaři“ sdílí idealistické cíle, nikoli však prostředky – k mezinárodním organizacím přistupují spíše skeptičtěji a i bez jejich požehnání jsou ochotni sáhnout k silovým řešením.
Lidé z okruhu „pravdy a lásky“ navíc můžeme poměrně těžko řadit na pravici, ale spíše do středu či dokonce levého středu. Smýšlením mají proto blíže k demokratům než republikánům. Bylo by ale chybou se domnívat, že v liberálně levicových kruzích můžeme najít pouze zastánce holubičí zahraniční politiky. Naopak, téměř všichni demokratičtí prezidenti ve 20. století s výjimkou Jimmyho Cartera byli nazýváni liberálními jestřábi, což je označení pro „pradoláskaře“ mnohem přiléhavější.
I liberálové podporovali v minulosti řadu vojenských akcí, které se rozhodně neobešly bez kontroverzí – asi nejvíce bombardování Jugoslávie v roce 1999. Vojenské operace ospravedlňují jako „humanitární intervence“ za účelem šíření demokracie, jejich rétorika je podobná té neokonzervativní. Je zde ale jeden zásadní rozdíl: Liberálové nebyli v 90. letech ochotni akceptovat americký unilateralismus. Naopak se zaštiťovali multilaterálním uspořádáním světa a žádný vojenský zásah se neměl proto obejít bez posvěcení OSN nebo alespoň NATO.
Právě tito liberální jestřábi podporovali přes výhrady k Bushově politice mimo jiné i válku v Iráku, která bývá většinou spojována právě s vlivem neokonzervativců. Například liberální novinář Jacob Weisberg, který se později proslavil knihou The Bush Tragedy obhajoval válku v Iráku z morálních důvodů. Saddám Husajn byl pro něho „genocidní řezník“ a přáním Weisberga bylo vidět Irák zbavený jeho moci. Podobně jako pro další z jeho liberálních kolegů pro něho bylo osvobození 25 milionů Iráčanů dostatečným důvodem i přesto, že hrozba zbraní hromadného ničení se ukázala z větší části jako neodůvodněná.
Liberálními jestřáby byla irácká válka (minimálně zpočátku) vnímána podobně jako ostatní humanitární intervence v 90. letech během vlády Billa Clintona. Pro liberální jestřáby Paula Bermana, Christophera Hitchense, Freda Kaplana, George Packera, Kenneth Pollacka, Jacoba Weisberga, a Fareeda Zakariu existovaly celkem čtyři důvody podpory iráckého tažení:
Prvním bylo nebezpečí, které měly představovat zbraně hromadného ničení – ten ale nebyl hlavním, ani směrodatným při rozhodování o podpoře války. Mnohem větší roli u nich hrály morální a „pravý“ důvod.
Morální důvod spočíval v Saddámově zodpovědnosti za smrt více než milionu civilistů a války s Kuvajtem a Íránem. Saddám Husajn byl pro ně desetkrát horší než Slobodan Miloševič, jehož si NATO vzalo za cíl bez podpory OSN.
„Pravý“ důvod spočíval ve skutečných „zbraních hromadného ničení“ v podobě mládeže v arabských zemích, která více nenáviděla USA (rozuměj Západ jako celek) než milovala svůj život. Tito mladí lidé byli frustrovaní tím, jak je jejich utlačovatelské vlády a společnosti nedokázaly naučit žít v moderní společnosti. 11. září nebylo podle liberálních jestřábů produktem materiální chudoby, ale nedostatku důstojnosti. Pravý důvodem mělo proto být naklonění si umírněných Arabů za účelem dlouhodobé spolupráce při obnovení důstojnosti lidí v arabském světě.
Podpora „liberal hawks“ se ale rozhodně neobešla bez výhrad a s postupem času se stával postoj většiny z nich čím dál tím více kritičtějším. Fred Kaplan (byl jedním z mála liberálních jestřábů, který změnit postoj a navíc se stavěl proti irácké válce už před jejím zahájením) kritizoval iráckou válku kvůli tomu, že na rozdíl od bývalé Jugoslávie do ní nebylo zapojeno NATO jako celek.
Výtka Jacoba Weisberga cílila na časovou nevhodnost této akce – jako mnohem příhodnější považoval rok 1993 po neúspěšném pokusu o atentát na amerického exprezidenta George Bushe staršího, případně o pět let později, kdy Husajn vypověděl ze země zbrojní inspektory. Zde je celkem dobré připomenout, že nikdo z liberálních jestřábů by se v době „prázdnin od historie“ neodvážili vyzvat Billa Clintona k akci takového rozsahu a naopak po 11. září byla veřejnost alespoň dočasně mnohem více ochotná tolerovat vojenské operace s nasazením statisícových kontingentů jako v Iráku a Afghánistánu. Největším nepřítelem armád USA a západních zemí vůbec nejsou nepřátelské ozbrojené síly, ale domácí veřejné mínění.
I samotný Václav Havel se později stavěl kritičtěji k prohlášení United We Stand, jimž spolu s dalšími několika evropskými lídry vyjádřil podporu irácké válce. Přistoupíme-li na to, že existuje něco jako fenomén zvaný neokonzervativci, tak můžeme říci, že liberální jestřábi jsou mezi demokraty totéž, co neokonzervativci (či přesněji demokratičtí realisté/globalisté) u republikánů. Sdílí spolu mnohé cíle, ale liší se svými prostředky a většinou i svým celkovým světonázorem – jsou velmi vzdálenými bratranci. Schopnost uvažovat se pozná mj. i podle toho, zda dotyčný dokáže rozlišovat některé drobné nuance. Ta zjevně některým pisálkům v obskurních médiích, která se tak rady nazývají „alternativní,“ chybí, ba co hůře, nejsou schopní vnímat ani zjevné rozdíly bijící do očí…..

Ron Paul: Co s ním?

2011-12-14T20:37:00.005+01:00

Už potřetí se pokouší o křeslo v Bílém domě. V roce 1988 neúspěšně kandidoval v dresu libertariánů a před čtyřmi roky neuspěl v republikánských primárkách. Na první pohled se může jevit jako celkem bezvýznamný texaský republikánský kongresman. Jeho podpora sice nedosahuje závratných výšin, ale v minulosti už dokázal díky svým kontroverzním názorům rozčeřit vody amerického politického rybníka. Už z nadpisu je jasné, že řeč nemůže být o nikom jiném než 75letém republikánu Ronu Paulovi.

Opřít se může o malou, ale zato velmi oddanou základnu svých příznivců. O jejich náklonnosti může svědčit i fakt, že ze svých prostředků sesbíraných na internetu mu sami upořádali kampaň se vzducholodí. Jeho elektorát tvoří převážně mladší lidé smýšlející mnohem sekulárněji, než bývá u většiny republikánských voličů zvykem. Jeho příznivci jsou navíc velmi aktivní na sociálních sítích – na facebooku má jeho fanouškovská stránka více než 600 tisíc podporovatelů a řadí se na druhé místo mezi republikánskými kandidáty. Více (1,2 milionů) má už jen Mitt Romney a ostatní silně zaostávají. Jak si dokázal vydobýt tak silnou pozici mezi mladými voliči, kteří zpravidla tíhnou spíše k demokratům?

Vysvětlení můžeme hledat v jeho rebelství, které dokáže rezonovat s myšlením řady zejména mladších lidí. Ron Paul si za celou dobu působení v politice vydobyl pověst disidenta. Několikrát hlasoval v rozporu s většinou svých stranických souputníků. Coby důsledný izolacionista byl proti nasazení amerických sil v Iráku i Afghánistánu a s odvoláním na obhajobu osobních svobod se postavil i proti zákonu známému jako Patriot Act. Ne nadarmo je pro svůj část nesouhlas s většinovým míněním republikánských, potažmo všech kongresmanů Ron Paul, občanským povoláním lékař, přezdíván Dr. No.

Odvolávání se na odkaz otců zakladatelů, Ústavu USA a obhajoba v ní obsažených svobod bývá jeho častým argumentem při jeho „odpadlických“ hlasováních. Mimochodem, kořeny hnutí Tea Party sahají do kampaně před primárkami v roce 2008 a první čajové dýchánky uspořádali právě příznivci Rona Paula za účelem shromáždění finančních prostředků na jeho kampaň. Dávno před tím než se na protiobamovské „čajové vlně“ začali vézt Sarah Palinová nebo Michelle Bachmanová.

Jeho příznivci si často (a celkem oprávněně) stěžují na přehlížení Rona Paula ze strany mainstreamových médií. I díky tomu se stal pro své stoupence doslova mučedníkem a hrdinou trpícím za to, že je svými postoji nepohodlný establishmentu.

Ron Paul je libertarian stavějící se za co nejmenší zásahy státu do ekonomiky a osobní svobody. I pro své svobodomyslné postoje spojené s jistou dávkou idealismu má nadprůměrnou podporu zejména mezi mladšími voliči. Řečeno hudební terminologii: Zatímco Baracka Obama je střední proud, Ronu Paulovi přísluší místo v žánru "alternativa." A právě tím lze vysvětlit, proč se nejspíše nestane americkým prezidentem. Na rozdíl od Obamy má jasně formulované názory, ale protože nejsou „mainstreamové“ patrně si jimi nikdy nezíská většinovou podporu ani mezi republikánskými voliči.

Příští rok bude mít ve svých 75 letech patrně poslední šanci ucházet se o místo amerického prezidenta. Pokud by se stal zázrak a v roli Davida by v primárkách přemohl mnohem vlivnější republikánské Goliáše, neměl by proti Obamovi příliš mnoho šancí. Další možností je, že by se rozhodl kandidovat sám – opět k radosti volebního štábu nynějšího amerického prezidenta. Ron Paul by odebral několik cenných procent republikánskému kandidátu a Obamovi tím zajistil prakticky bezpracné znovuzvolení.

Jak už jsem nastínil, tak jeho názory představují celkem zajímavou směsici libertarianismu, izolacionismu s příměsí konzervatismu. Navzdory svým svobodomyslným postojům rozhodně nelze říci, že by se jednalo o volnomyšlenkáře, pro něhož by byl libertarianismus záminkou k ospravedlňování vlastních neřestí. Naopak, má pověst spořádaného, ctnostného a zbožného může a vedle svobody také apeluje na lidskou zodpovědnost. V jednom ze svých projevů prohlásil: „Proč byste se nemohli svobodně rozhodovat o tom, co jíte, pijete, kouříte a vezmete na sebe? Zároveň ale na sebe musíte vzít zodpovědnost za svoje špatná rozhodnutí a nemůžete potom chodit za sousedem nebo vládou, aby vám pomohla.“

Naplnění jeho idejí o minimální roli státu je ale v dnešní době přinejmenším problematické. Navíc představa, že se USA nebudou angažovat ve světě a ubrání se svými ponorkami a vojáky na svém území, patří spíše do 19. století, kdy svět vypadal úplně jinak než dnes. Úplné stažení vojáků ze zahraničí by určitě mnohé potěšilo. Rezignace USA na jakékoli intervence za vlastními hranicemi by ale zákonitě vyvolala zděšení u demokratických zemí jako Jižní Korea a Izrael, které jsou obklopený státy ne zrovna holubičími povahy, a bez americké vojenské, logistické a politické podpory se neobejdou. I proto bude lépe, když 20. ledna 2013 položí při prezidentské přísaze na Bibli ruku někdo jiný než on. Navzdory a možná právě proto, že mu nelze upřít poctivost a důslednost ve svých postojích.

Babiš: Další ze série populistických „mesiášů“?

2011-12-02T14:30:00.002+01:00

Andrej Babiš se zatím celkem úspěšně stylizuje do role mesiáše, který přišel spasit Česko. Po přečtení jeho životopisu asi každého alespoň trochu přemýšlivého člověka napadne, že zde nejspíše musí být cosi shnilého. Nikoliv na státě dánském, ale na celé jeho iniciativě ANO 2011.

Zázračná ovidiovská proměna bývalého člena normalizační KSČ (a spolupracovníka StB), jehož by ani v té nejhlubší totalitě nenapadlo založit iniciativu podobné té dnešní, v zaníceného idealistu a bojovníka s korupcí zní jako hodně nepovedený černý humor. Působí ne o moc důvěryhodněji než exministr spravedlnosti a šéf Unie svobody Pavel Němec, z něhož se stal najednou hlasatel „odporu proti zavedeným, pořádkům“ a legalizace marihuany.

Není také divu, že ve svém prohlášení idealizuje dobu před rokem 1989: „V roce 1989 nemělo Československo žádné dluhy, naopak nám tzv. bratrské země dlužily desítky milionů dolarů a náš stát vlastnil obrovský majetek. Po více než dvaceti letech předpokládá rozpočet České republiky na rok 2012 další ztrátu 105 miliard korun, která přibude ke stávajícímu dluhu 1 500 miliard.“ V jakém stavu onen veliký majetek byl, jak se s ním hospodařilo a skutečnost, že půjčky „bratrským zemím“ byly penězi vyhozenými z okna, už raději neuvádí.

Při svém expozé v Otázkách Václava Moravce hýřil výroky, za něž by se svého času nemusel stydět ani Miroslav Sládek. Ve své výzvě ANO 2011 však mírní svoji rétoriku namířenou vůči stávající politické elitě: „Je poctivé přiznat, že i mezi stávajícími poslanci a senátory jsou schopní a slušní lidé.“ Už z názvu Akce nespokojených občanů je ale jasné, že jejím hnacím motorem je nespokojenost, která je raison d'être každé populistické strany. Babiš upozorňuje samozřejmě na reálně existující problémy, jako je korupce, špatná výkonnost a netransparentnost veřejné správy, obtížná vymahatelnost práva atd. Z jeho výroků je ale jasné, že jeho cílovou skupinou jsou především voliči čtvrté cenové kategorie. Čím větší nespokojenost, tím lépe pro něho.

Předpokládejme, že ANO 2011 nezůstane pouhým občanským sdružením a bude mít i nespíše ambice prosadit se ve vrcholové politice. Co ale může voličům nabídnout? V již citovaném dokumentu je řeč o „spravedlivější společnosti, funkčním a právním státě.“ S tím určitě každý slušný člověk souhlasí, ale mnohem obtížnější bude se shodnout na prostředcích, které by vedly, když ne k naplnění, tak alespoň přiblížení se onomu ideálu.

S rizikem, že si uříznu ostudu, si na závěr dovolím malou predikci, jak bude nejspíše ono politické uskupení nejbohatšího českého občana vypadat: Hnutí či strana nejspíše bude nejspíše vykazovat mnohé shodné rysy s postupně se potápějícími Věcmi veřejnými, které se staly častým terčem Babišových výpadů. Podobně jako v případě véček se bude jednat o populistickou „catch all party“ lovící voliče napříč politickým spektrem. S Bártovým projektem proto bude sdílet i její ideovou beztvarost a nezařaditelnost na pravolevé ose. Další blondýny v plavkách už nejspíše na billboardech k vidění nebudou a zklamáni budou nejspíše i tací, kdo očekávali další lascivní kalendář se sličnými kandidátkami. Babišova strana tedy nebude postavena na politickém marketingu a fotogeničnosti kandidátů, jako spíše na několika průrazných heslech. Ve zkratce tedy půjde o upgrade véček, s příměsí sládkovsko-paroubkovského populismu a Berlusconiho megalomanství, snažící se ve voličích vzbudit dojem, že jde o cosi na způsob pokračovatele Občanského fóra. Další ze série populistických "mesiášů", jejichž životnost závisí na frustraci voličů. Nic nového pod sluncem, jak praví kniha Kazatel…..

ANTIFA: Náckové naruby

2011-11-17T14:58:00.002+01:00

Hnutí ANTIFA si dokázalo získat sympatie poměrně značné části lidí, přestože jim nemusí být vůbec známé její hlavní myšlenky a principy, z nichž vychází. Na Facebooku má více než 65 tisíc fanoušků, což je pro srovnání číslo, kterého se nepodařilo na této sociální síti dosáhnout žádné z českých politických stran. Na první pohled se mohou její cíle tj. boj proti všem autoritářským ideologiím, zejména neonacismem, zdát ušlechtilé. Podíváme-li se však na zmíněné uskupení zblízka, zjistíme, že se jedná o extremistickou organizaci, svými idejemi o nic méně nebezpečnou než samotní neonacisté a tzv. krajní pravice. Možná, že jejich největší nebezpečí se skrývá právě v tom, že s mnohými jejich oficiálně deklarovanými postoji by na rozdíl od neonacistů většina normálních lidí souhlasila.

ANTIFA je organizací vycházející z anarchismu s úzkými vazbami na Československou anarchistickou federaci a ve svých článcích často odkazuje na anarchistický plátek A–Kontra. Sami sice označení extremisté odmítají, můžeme je ale proto považovat za umírněné? Zatímco neonacisté by nejraději nastolili režim s totalitními rysy, zasahující do prakticky všech oblastí lidského života a omezoval jejich svobodu, anarchisté představují opačný extrém: Odmítají jakoukoli autoritu nad sebou.

Ve svých sáhodlouhých prohlášeních vysvětlují, proč nespolupracují např. se státem, policií či politickými stranami. Skutečný důvod, který ale neuvádějí, protože by si tím odradili řadu svých umírněných příznivců, se ale dá shrnout do jediné věty: Neuznáváme moc státu, represivních složek ani jakoukoli jinou formu autority.

Jejich anarchistické postoje s sebou přinášejí i další implikace: ANTIFA neuznává monopol státu na užívání násilí. Stát má monopol na užívání násilí a prosazování spravedlnosti. K činnosti státu lze mít x možných výhrad, ale pořád jde o menší zlo, než kdyby došlo k naplnění anarchistických myšlenek. Pokud by monopol státu na uplatňování násilí při vymáhání práva nerespektoval nikdo, společnost by se ponořila do naprostého chaosu. Prakticky každý by se mohl dovolávat toho, že ho k užití násilí vedly dobré úmysly. Kdo by ale dokázal posoudit, zda bylo jednání správné?

Á propos, členové ANTIFY se nezříká užití násilí při potyčkách s neonacisty, byť jak sami „antifašisté“ tvrdí, ho užívají pouze jako krajní prostředek. Bitkami s holo- a dutohlavými nácky, neschopnými inteligentnějšího projevu, než skandování „Nic než národ,“ přistupuje ANTIFA na jejich pravidla hry a snižuje se tím na jejich intelektuální úroveň. Sami počítají s tím, že za své jednání pohybující se za hranou zákona mohou být vyslýcháni policií – na spřízněných stránkách Anarchist Black Cross mají podrobně popsáno, jak se mají chovat v takových situacích. Tolerování zločinných prostředků vede vzápětí k jejich preferování, jak psal před více než 200 lety ve svých úvahách o francouzské revoluci Edmund Burke. A výrok lze docela dobře vztáhnout i na ANTIFU.

Celkem bez komentáře lze přejít jejich tvrzení, že ANTIFA se neřadí ani na levici, ani na pravici. Zde platí stará Bismarckova poučka „Kdo říká, že není napravo, ani nalevo, je nalevo.“ Uvažování jejich příznivců vesměs tíhne svým odmítáním establishmentu, kapitalismu a tradičních institucí k radikální levici, byť nutno dodat, že netotalitní.

Boji s extremismem poskytuje ANTIFA, sama zastávající vyhraněné postoje, medvědí službu. Zvláště když si svůj antifašismus obsáhla přímo ve svém názvu. Každý slušný odpůrce fašismu a všech ostatních ideologií zastávajících vyhraněné názory, by se měl proto od ANTIFY distancovat.

Našli republikáni svého „Antiobamu“?

2011-10-17T22:19:00.000+02:00

Primární volby obou hlavních amerických stran začínají až na začátku příštího roku. Rekordní nepopularita stávajícího prezidenta Baracka Obamy, jemuž se za tři roky svého úřadování „podařilo“ to, co „dokázal“ jeho předchůdce až ve druhém období, výrazně uspíšila začátek souboje opozičních republikánů o prezidentskou nominaci. Republikánům však dlouho chyběl jednoznačný kandidát či alespoň dvojice kandidátů, jako tomu bylo naříklad před více než třemi roky v případě Baracka Obamy a Hillary Clintonové.

Problémem většiny republikánských uchazečů o kandidaturu na prezidenta je jejich neschopnost nastínit vizi směřování Ameriky na světové scéně. Dosavadní debaty republikánských kandidátů se točily převážně kolem domácích otázek, především ekonomiky a otázky daní. Neméně palčivým problémem USA je postupná ztráta jejího vlivu, což může nápadně připomínat situaci za vlády prezidenta Jimmy Cartera. Michelle Bachman (a před ní Sarah Palinová) se v očích médií i sofistikovanější části veřejnosti sami dokázaly diskvalifikovat, když předvedly svůj geopolitický rozhled, který nesahal dále než hranice USA.

Další dva z vážných kandidátů Rick Perry a Ron Paul, kteří v přesvědčování voličů sází na izolacionismus, tj. nevměšování se USA do záležitostí mimo své hranice. Dnes se však izolacionismus jeví jako živoucí fosilie z dob, kdy měly ve světě hlavní slovo evropské koloniální velmoci a na pořádek ve světových mořích dohlíželo britské královské loďstvo. Spojené státy se navíc po skončení studené války dostaly do bezprecedentního postavení supervelmoci a nutno dodat, že ho nedokázaly přijmout za své. Jak říká britský historik Niall Fergusson ve své knize Colossuss, problém USA nespočívá v tom, že by prosazovaly své zájmy příliš agresivní formou, ale naopak že se za své postavení nejmocnější země světa stydí.

Mezi všemi republikánskými kandidáty se proto výrazně vymyká Mitt Romney, který naopak založil svoji kampaň i na zvýšení sebevědomí USA na mezinárodní scéně. Při svém projevu ke kadetům vojenské školy v Jižní Karolíně prohlásil, že „Bůh nestvořil, aby byla národem následovníků. Osudem Ameriky není být jednou z několika stejně silných globálních mocností. Dále pak prohlásil, že „Amerika musí vládnout světu, nebo mu bude vládnout někdo jiný.“ Romneyho silácká rétorika, v níž se vymezoval vůči levicové politice omlouvání Baracka Obamy, se může mnohým jevit jako arogantní. Amerika však byla ve svém velmocenském postavení vždy benevolentním hegemonem a pokud se v něčem odlišovala od ostatních velmocí, bylo to množství „únikových strategií“ – až na výjimky neměla potřebu přímo ovládat ostatní země.

Mezi hlavními konkrétními kroky, které zamýšlí udělat během prvních 100 dní, uvedl obnovení výsadních vztahů se spojenci Velkou Británii, Izraelem a v protidrogové válce i sousedním Mexikem. Jeho dalším cílem je rozvíjet příležitosti a demokracii v Latinské Americe a konečně na Blízkém východě bude usilovat o to, aby se Arabské nezatmělo do dlouhé zimy.

Romney dokázal na rozdíl od ostatních potenciálních vyzyvatelů Baracka Obamy nabídnout jasnou vizi, kam se bude Amerika pod jeho vedením ubírat. Jeho rétorika je navzdory pro Evropany nepříjemně znějícím siláckým prohlášením v jádru idealistická. Charles Krauthammer nazývá takovou politiku „demokratickým realismem,“ jedná se ve své podstatě o idealistickou politiku obhajoby lidských práv a demokracie ve světě, která si je vědoma nedostatečnosti mezinárodních institucí a proto šíří své cíle realistickými prostředky tj. i silou, pokud není jiného východiska.

Mitt Romney má ale také mnohé slabiny. Skalní voliče republikánů si může odradit svými některými dřívějšími liberálními postoji z dob, kdy působil jako guvernér státu Massacheusets. U evangelikálních i ostatních křesťanských voličů mu navíc může uškodit jeho příslušnost k mormonům. Nepříliš povzbudivě pro něho také působí fakt, že podle průzkumu Pew Research Center většina voličů by mu dala hlas spíše kvůli antipatiím k Baracku Obamovi než náklonnosti k jeho osobě.

Není člověkem, který by strhával davy, nicméně se dosud nedopustil žádného faux pas a v debatách bývá zatím hodnocen kladně. Deník Washington Post ho zatím vždy řadil mezi vítěze jednotlivých debat. Přibere-li si jako svoji dvojku afroameričana Hermana Caina, mají republikáni šanci získat navrch v tom, která strana dokáže více bořit předsudky. Vše ale bude příští rok záležet jen na vůli republikánských voličů v primárkách……

Pravda a mýty o neokonzervativcích

2011-09-28T20:23:00.005+02:00

Asi málokterý politický směr se stal předmětem tolika mýtu a kritiky z různých stran jako neokonzervatismus. Jeho představitelé sklízeli pochopitelně kritiku nejen z řad levice coby fašisté, ale také na pravé straně politického spektra od ostatních konzervativců. Ti na ně dodnes pohlížejí s nedůvěrou jako na zakuklené levičáky a dostalo se jim nelichotivé nálepky trockistů, bolševiků či jakobínů. Tzv. paleokonzervativci jim zazlívají intervencionistickou zahraniční politiku a její idealistické cíle. Konečně asi nejslavnější americký konzervativní myslitel 20. století Russel Kirk jim vytýká zideologizovanost myšlení, která se podle něho příčí anglosaskému konzervatismu, založeném na pragmatismu a odmítání ideologií.

Židovský původ řady lidí označovaných za neokonzervativce dal vzniknout řadě konspiračních teorii údajných o „kabalistech“ či dalšího ze „židovských spiknutí.“ Bez odezvy nezůstali neokonzervativci ani v populární kultuře. Asi nejlépe vystihuje všeobecné smýšlení o neokonzervativcích písnička Neocon od americké neopunkové skupiny The Offspring:

We are strong
We are right
We won't be pushed aside
We'll go on
We will fight
We will not compromise
We will never lose to you
We will never lose to you
We will never lose to you
We will never lose to you

Píseň popisuje neokonzervativce jako skupinu fanatiků, bojující za prosazení svých idejí. Skutečnost je ale jak už to většinou bývá mnohem složitější, zvláště pokud vezmeme v úvahu, že se nejedná o názorově jednolitou skupinu a postoje mnohých z nich prošly poměrně překotným vývojem.

Počátky neokonzervativců můžeme vystopovat mezi New Yorskými intelektuály v 60. letech 20. století. Mnozí z nich studovali na City College of New York a jednalo se o levicově smýšlející antikomunisty, kteří byli konsternováni liberalizací společnosti v 60. let a vzestupem tzv. kultury odmítání (counter culture) stavějící se nepřátelsky vůči západní civilizaci. Amerika, kapitalismus a celá západní společnost sice nejsou dokonalé nicméně má mnohé přednosti vůči ostatním společnostem, díky čemuž si zaslouží ochranu, a ne útoky z vlastních řad, jak to dělali (a dělají) levicoví intelektuálové. Odtud definice neokonzervativců coby „liberálů přepadených realitou“ od jejich „kmotra“ Irvinga Kristola.

Je také potřeba zmínit, že ačkoliv byla většina neokonzervativců židovského původu, nejedná se o čistě židovský fenomén, protože se mezi nimi našli i lidé křesťané jak z katolického (Michael Novak, Richard Neuhaus či George Weigel), tak protestantského prostředí (Jeanne Kickpatrick a Peter Berger).

Samotné označení neokonzervativec nepochází od jeho samotných představitelů a řada z nich se mu dokonce bránila. Této nálepky se jim dostalo od americké levice, konkrétně socialisty Michaela Harringtona.

Vymezit hlavní body neokozervativního myšlení se pokusil na konci 70. let Irving Kristol ve své eseji Confessions of aTrue, Self Confessed-Perhaps the Only Neoconservative. Přiznává zde, že vztahy s otatními konzervativci jsou zde nelehké, ale na druhou stranu ne nutně nepřátelské. V osmi bodech zdůrazňuje jednak důležitou roli tržní ekonomiky, rodiny a náboženství ve společnosti. Kritizuje politický utopismus coby mor pro společnost a naopak vyzdvihuje pragmatismus. Vytýká liberalismu neustálé zasahování do ekonomiky a naopak benevolenci v morálních otázkách.

Sečteno a podtrženo, nenalezneme zde prakticky nic, co by odporovalo mainstreamovému konzervatismu.

Na druhou stranu je ale pravda, že řada neokonzervativců nesdílí tak skeptické postoje k činnosti státu a má výrazně liberálnější postoje v morálních otázkách než ostatní konzervativci. Příčina je jasná – levicový původ řady neokonzervativců. Nelze ale generalizovat, protože například u Richarda Neuhause bylo důvodem jeho posunu doprava společenská liberalizace v morálních otázkách, přesněji rozhodnutí z případu Roe vs. Wade z roku 1973, kterým byly legalizovány potraty na celém území USA.

Jak už zde bylo řečeno, nejednalo se o názorově jednolitou skupinu a sám Irving Kristol při vymezení osmi hlavních bodů neokonzervatismu přiznává, že jím vymezené znaky mohou být kritizovány i jeho samotnými kolegy.

Neokonzervativci měli na americké konzervativní hnutí nesmírně blahodárný vliv, protože mu dokázali dát sofistikovanější podobu a silné intelektuální základnu v podobě think tanků American Enterprise Institute Heritage Foundation a dalších či periodik National Review, Weekly Standard a Commentary. Jejich intelektuální přínos uznává i zmiňovaný Russel Kirk v eseji The Neoconservatives: Endangered species, kde se jinak vyjadřuje na adresu neokonzervativců velmi kriticky.

Neokonzervativci se původně rekrutovali z řad demokratů a někteří z nich se sdružovali kolem demokratického senátora Henry M. "Scoop" Jacskona,s nímž sdíleli jeho ostře protikomunistické postoje a kritiku politiky deténte. Další směřování demokratické strany v 70. letech pro ně však znamenalo zklamání. Nejprve v roce 1972 kandidoval v prezidentských volbách za demokraty ultraliberál George McGovern, který byl odpůrcem pomoci Jižnímu Vietnamu a požadoval stažení jednotek ze zahraničí. Zklamáním pro ně bylo i období vlády dalšího demokrata Jimmyho Cartera, na němž Jeanne Kickpatricková kritizovala jeho dvojitý standard v zahraniční politice. Svojí politikou fakticky toleroval počínání totalitních komunistických států a naopak tvrdě vystupoval proti nedemokratickým režimům nakloněným Americe. Deziluze měla za následek, že většina lidí označovaných za neokonzervativce se postupně přešla k republikánům a podporovala politiku Ronalda Reagana.

Spolu s ostatními konzervativci sdíleli společný cíl zničení komunismu. Neokonzervativci však spojovali svůj boj proti komunismu s šířením demokracie a lidských práv. Rok 1989 přinesl splnění nekonzervativního cíle a zdálo by se, že tím neokonzervativci ztrácí svůj raison d´etre. Rozdíly mezi neokonzervativci první generace a ostatními konzervativci se začaly rozostřovat a nastoupila druhá generace.

Po nečekaně rychlém zhroucení sovětského impéria však bylo potřebné redefinovat americkou zahraniční politiku a na pravici nepanovala shoda na alternativě vůči politice liberálního internacionalismu uplatňovanou za vlády Billa Clintona.

Izolacionismus Pata Buchanana už byl v době faktického unilateralismu nepoužitelný. Pro neokonzervativce nebyl pro nepřítomnost vize přijatelný ani kisingerovský realismus. William Kristol a Robert Kagan volali roku 1996 ve své stati Toward a Neo-Reaganite Foreign Policy po „neo-reaganovské zahraniční politice vojenské převahy a morální důvěry.“

Na výrok Johna Quincyho Adamse „Amerika by neměla za hranicemi hledat příšery, které by ničila,“ odpovídali: A proč ne? Alternativou je nechat příšery na svobodě pustošit a loupit jak se jim zlíbí a nechat Američany přihlížet. Co mohlo znít jako moudrá rada v roce 1823, kdy Amerika byla malou izolovanou zemí ve světě evropských gigantů, už neplatí, když je Amerika obrem.

Zkušenost s první válkou v Perském zálivu způsobila, že se pozornost neokonzervativců začala přesouvat na Blízký východ. V lednu 1998 vyzvali nejvlivnější neokonzervativci tehdejšího prezidenta Billa Clintona v otevřeném dopise k tvrdšímu postupu vůči Iráku porušujícímu podmínky OSN a svržení Saddáma Husajna. V době „dovolené od historie,“ jak nazval mezidobí mezi pádem komunismu a 11. září 2001 Charles Krauthammer, však nepadla výzva na úrodnou půdu.

Ani George Bush neměl původně v úmyslu vést intervencionistickou zahraniční politiku a dokonce se vymezoval vůči nadměrnému počtu tzv. „humanitárních misí“ za vlády Billa Clintona. Vše ale změnilo 11. září. S mnohem příznivější odezvou se setkal další dopis od nekonzervativních intelektuálů v čele Williamem Kristolem, v němž kromě dopadení Usámy bin Ládina, boji s Hizballáhem a podporou Izraele nechyběla ani výzva k podpoře irácké opozice a svržení iráckého diktátora.

Rok a půl nato se podařilo neokonzervativcům dosáhnout svého cíle – svrhnout Saddáma Hussajna. Samotný úder se však neobešel bez pochybení a vojenská přítomnost se postupně stávala pro USA přítěží, která snižovala podporu iráckého tažení u americké veřejnosti.

Výše zmiňované mělo za následek jednak prohru republikánů v tzv mid-term elections v roce 2006, kdy přišli o většinu v obou komorách Kongresu, odstoupení hlavního jestřába Donalda Rumsfelda z funkce ministra obrany a postupné slábnutí vlivu neokonzervativců ve prospěch realistů.

Je ale potřeba dodat, že samotného George Bushe nelze považovat za neokonzervativce a pokud byl jejich názory ovlivněn, stalo se tak především díky vlivu historických okolností. Pokud se podíváme na samotné irácké tažení, tak mezi těmi, co ho podporovali, najdeme mnoho lidí, co nebyli ani „neo“, a dokonce ani „cons.“ Mezi mnohými například umírněný sloupkař David Brooks z New York Times, labourista Tony Blair a v dopise United We Stand, kde vyjádřili někteří evropští státníci podporu americkému zásahu, nechyběly podpisy Anderse Fogh Rasmussena, který je pravicový liberál a našeho tehdy ještě prezidenta Václava Havla. Naopak Samuel Huntington, řazený do první generace neokonzervativců se stavěl proti válce v Iráku.

Obě americká tažení však zasadila těžkou ránu šíření politice zvenčí a lpěním na demokracii si Bushova administrativa vysloužila nálepku pokrytců, protože byla nucena spolupracovat se spřátelenými autoritativními režimy jako Egypt, uvnitř nich by zavedení demokracie znamenalo téměř jistý vzestup islamistů.

Znamená to ale definitivní tečku za myšlenkami neokonzervativců? Určitě ne, protože po vystřízlivění z Fukuaymovského snění o všeobecné akceptaci liberálně demokratické vlády po celém světě ústící v konec dějin, se svět rozdělil na demokratický a protidemokratický. Druhý z nich ale není sdružený pod praporem komunismu. Je proto mnohem různorodější než za studené války. Společným jmenovatelem protidemokratického bloku je nepřátelství vůči všem výdobytkům západního liberálního zřízení s tržní ekonomikou, ať už se jedná o četné podivínské autoritáře, skanzeny komunismu či radikálně islamistické země.

Zahraničně politická koncepce, blízká neokonzervativcům (lze-li o nich mluvit jako o koherentní skupině) nazvaná jejím autorem Charlesem Krauthammerem „demokratický realismus“ představuje přijatelnou odpověď na cynický realismus na jedné straně a liberální internacionalismus na straně druhé. Liberální internacionalismus se sice snaží užívat liberální prostředky (mezinárodní organizace), nicméně výsledky takové politiky jsou ne nepodobné té realistické.

Naopak demokratický realismus užívá k naplnění svých cílů ryze pragmatické prostředky, které počítají s menší rolí mezinárodní ch organizací typu OSN. Takový postup se pochopitelně může jevit (a skutečně jeví) jako arogantní. Idealistických cílů ale není možné dosáhnout za přispění organizací se zeměmi, jejichž snahou je uskutečňování takové politiky podkopávat.

Shrnutí na závěr: Lidé označovaní za neokonzervativce (někteří z nich dokonce proti své vůli) představují skupinu s relativně pestrým vějířem názorů, které si mnohdy mohou i odporovat. Vystřídaly se postupně dvě generace a obě z nich dokázaly reagovat na změny ve světovém pořádku. Nejde tedy o žádnou sektu, jak si někteří myslí.

Jejich dogmatické lpění na rychlém šíření demokracie je ale postavilo do slepé uličky. Pragmatická zahraniční politika se nemůže obejít bez spolupráce s nakloněnými autoritativními režimy a neustálé ohánění se demokracií dělá takovou politiku pokryteckou, což byla mj. i jedna z mnoha věcí, která srážela body administrativě George Bushe mladšího. Takzvaní neokonzervativci, přistoupíme-li na dávné označení od socialisty Michaela Harringtona, s sebou přinesli řadu podnětných myšlenek, ale také mnohé omyly. Realita je složitá a lidé mají sklony vykládat si ji příliš jednoduše, což platí o neokonzervativcích, resp. některých jejich myšlenkách, ale mnohem více o většině jejich kritiků.

Temné stíny na Wikileaks

2011-09-23T11:19:00.001+02:00

Zakladatel serveru Wikileaks Julian Assange si dokázal vydobýt pověst bojovníka vedoucího nerovný zápas se zvůlí mocných. U svých příznivců požíval auru coby novodobého Lecha Walesy či Václava Havla, stojící tváří v tvář proti údajně bezohlednému establishmentu západních mocností v čele s USA.

Jedním z hlavních cílů Wikileaks měla být diskreditace americké zahraniční politiky, která se ale prakticky vůbec nezdařila. Kromě údajů o skutečném počtu mrtvých civilistů z konfliktů v Iráku a Afghánistánu, které překvapily asi málokoho a několika peprných výroků diplomatů v Evropě na adresu nejvyšších představitelů starého kontinentu se nepodařilo vyhrabat prakticky nic. Snad jen někteří američtí diplomaté měli po zveřejnění svých depeší co vysvětlovat.

Pokud přinesly Wikileaks nějaký užitek, tak určitě poskytnutí nepřeberného množství badatelského materiálu pro historiky a politology. Snad nikdy jindy se společenským vědcům nenaskytla taková příležitost k podrobnějšímu zkoumání událostí, na něž by museli čekat i několik desítek let s otevřením archivů. Nelze opomenout ani jejich podíl na rozpoutání tzv. arabského jara, přestože zde je potřeba zdůraznit, že další vývoj nejspíše nikde nepřinese vznik liberálně demokratického zřízení a spíše lze očekávat posílení pozic radikálů. Boj za větší transparentnost vlád by byl v pořádku a tzv. whistlebloweři jsou součástí nedílnou součástí každé zdravé demokracie. Celá kauza kolem Wikileaks však obnáší několik velkých ALE:Postoje zakladatele Wikileaks vycházejí z naivního antiamerikanismu a s ním spojené představě, že Amerika je zdrojem všeho zla ve světě. Tento postoj by bylo možné pochopit u člověka, který ještě nevyrostl z puberty, ale ne u globální celebrity, která chce být brána vážně. Jeho zaslepenost antiamerikanismem totiž nepoškozuje ani tak pověst USA, jako spíše skutečných bojovníků za svobodu.

Pověst Wikileaks coby serveru bojujícího za lepší a svobodnější svět totiž podkopává několik skandálů, při nichž došlo ke zveřejnění lidí spolupracujícími s USA. Novináři Davd Leigh a Luke Harding popisují své setkání s Julianem Assangem v jedné španělské restauraci. Když jeden z novinářů vyjádřil obavy, že zveřejnění dokumentů s nesmazanými jmény afghánských spolupracovníků s americkými ozbrojenými silami ohrozí jejich životy (tj. vydá je do spárů ozbrojenců z Talibanu) odpověděl Assange: „Jsou donašeči. Jestli je zabijí, přivodili si to sami. Zaslouží si to.“ Novinářům se nakonec podařilo přesvědčit Assangea o začernění jejich jmen, nicméně jeho spolupracovníci tvrdili, že selhání ve věci zveřejnění „donašečů“ ho štvalo.

James Ball se přidal k Wikileaks z idealismu a přesvědčení, že bojuje za lepší svět. Brzy ale prohlédl, když zjistil, že jeden ze spolupracovníků s přezdívkou „Adam“ je šílenec a antisemita se styky s extremistickými organizacemi. Tento „Adam,“ jehož skutečné jméno bylo Israel Shamir a používal dalších šest jmen, měl být šťastný ze spolupráce s běloruským režimem a s každým, kdo byl protiizraelský a protizápadní. Assange dokonce jmenoval Shamira zástupcem Wikileaks pro Rusko a východní Evropu. Shamir nejenže vychvaloval Lukašenka, ale přirovnal protestující proti jeho režimu k fotbalovým chuligánům.

V době studené války byli sympatizanti SSSR na Západě nazýváni užitečnými idioty. Z většiny takových se jednalo o naivitu a naprostou neznalost, jenomže v tomto případě jde o zcela vědomou podporu režimu, který nerespektuje lidská práva.

Další obětí Wikileaks se stal etiopský novinář, který musel kvůli zveřejnění depeší opustit zemi. Unikla totiž zpráva o jeho setkání s představitelem americké ambasády, kterého informoval o plánu tamního režimu na zastrašování nezávislého tisku.

Julianu Assangeovi zatím strávil za údajné obtěžování pouze krátký čas v tak luxusních podmínkách domácího vězení, že by mu ho záviděli i jugoslávští váleční zločinci zavření v Scheveningenu, jemuž se ne nadarmo přezdívá pětihvězdičkový hotel. Assange byl následně na kauci propuštěn a nyní se čeká na konečné rozhodnutí soudu o vydání do Švédska. Ani v nejhorším se nemusí obávat toho, co by ho čekalo, kdyby se stejnou vehemencí zveřejňoval dokumenty proti zmíněnému Talibanu, kde by mu případné odhalení vyneslo pomalou a bolestivou smrt na popravišti. Stejný osud by ho čekal, kdyby žil pod vládou fanatických talibanců a vedl stejně nevázaný život jako na Západě.

Infantilní kritika a démonizace USA a všech demokratických zemí bez vědomí toho, že jsou stále ještě dobré ve srovnání s jinými nesvobodnými diktátorskými režimy, je projevem naprosté ztráty soudnosti zúčastněných. Nejenže nevede k otevřenější společnosti a větší transparentnosti, ale naopak vědomě či nepřímo pomáhá režimům, pro něž pojmy jako svoboda a lidská práva neznamenají vůbec nic nebo pouhý cár papíru. Podařilo-li se někomu zdiskreditovat pojem boj za transparentnost, byl jim Julian Assange a jeho projekt.

Vyrovnání s církvemi: Populismu a antiklerikalismu navzdory

2011-09-22T14:07:00.001+02:00

Mezi největší zbývající problémy při vyrovnání se s komunistickou minulostí patří majetkové a finanční vyrovnání s církvemi. Věc se týká prakticky v celém rozsahu církve římskokatolické, protože ostatní denominace nikdy nedisponovaly před rokem 1948 žádným větším majetkem s výjimkou vlastních svatostánků.

Kvůli tomu leží již 20 let řada nemovitostí ladem a postupně chátrá a nikdo s nimi nemůže nakládat, protože dosud nebyly vyřešeny jejich vlastnické vztahy. Světlo na konci tunelu můžeme vidět až nyní, kdy má velikou šanci projít zákon napravující majetkové křivdy z minulé éry.

Co přispělo k tomuto neutěšenému stavu? Problém s navrácením církevního majetku mohl být vyřešen ještě za dob federace, kdy zákon o vyrovnání neprošel v tehdejším Federálním shromáždění o čtyři hlasy díky hlasům levice a slovenského HZDS. Další léta navíc provázela laxnost tehdejších vlád a neschopnost najít shodu při jeho řešení.

Problémem je zčásti také populismus založený na proticírkevní rétorice, který dodnes dokáže rezonovat nezanedbatelnou částí české veřejnosti. Například ČSSD dobře věděla, proč „varovala“ ve své kampani před neuskutečněnými volbami v roce 2010 voliče před „bezohledností a sobectvím“ v podobě školného a 270 miliard korun církvím. Obstrukcí ve vládě se kvůli této otázce nevyvarovaly ani Věci veřejné, které fakticky podmínily schválení zákona o vyrovnání s církvemi navýšením peněz do rozpočtu ministerstva dopravy.

Samotný antiklerikalismus je v české společnosti zakořeněný poměrně silně a jakékoli spojování církví s majetkem na ni působí jako červený hadr na býka. Je však i selhání samotné katolické církve. Její počínání budilo zdání, že jí jde pouze o majetek a nebyla schopna veřejnost přesvědčit, že vyrovnání je výhodné jak pro církev samotnou, tak i pro stát a veřejnost. Katolická církev měla více zdůrazňovat, že jí jde o vymanění se z finanční závislosti na státu.

Argumenty typu „nesouhlasím s navrácením z toho důvodu, že jsou mi církve nesympatické, protože jim jde jen o majetek“ Práva nelze posuzovat podle sympatií či antipatií k dotyčné osobě, ať už fyzické či právnické.

Lidé z řad nevěřících často tvrdí: „Proč mám platit církvím ze svých daní, když nejsem věřící?“ Současný status quo v podobě státního financování církví je dědictvím z dob komunismu, konkrétně zákona č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností.

Církev dostane vráceno 56 % zabaveného majetku a zbytek postupně ve splátkách v celkové hodnotě 56 mld. Kč, která má zahrnovat hodnotu zbylého majetku. Do toho nebudou zahrnuty výnosy z onoho majetku za celou dobu jejich konfiskace.

Jedná se tedy o dohodu výhodnou i pro stát, protože celkové odškodnění nebude dosahovat součtu škod způsobených církvi vyvlastněním jejího majetku. Zanikne tím problém se zablokovaným církevním majetkem, církve tím získají nezávislost na státu a tím také zodpovědnost za vlastní financování. Nezávislost církve na státu můžeme považovat ideální stav v rámci společnosti, kde tvoří lidé hlásící se k ní minoritu. Takové uspořádání nedráždí necírkevní část veřejnosti a umožňuje církvím zaobírat se věcmi, které jsou jim určeny.

Přínosy „vnucování“ demokracie

2011-09-19T13:24:00.001+02:00

Kritiky „vývozu“ demokracie bývá často namítáno, že demokracie se nemůže žádné zemi vnucovat už z toho důvodu, že takové jednání je nedemokratické. Demokracie může dle nich vzniknout pouze za souhlasu obyvatelstva. Jako další námitka bývá vnášena i „kulturní podmíněnost“ pro vznik liberálně demokratického zřízení. Podle tohoto až deterministického přístupu je demokracie uskutečnitelná pouze v zemích západního civilizačního okruhu.

Země s protestantskou či katolickou tradicí samozřejmě mají či měly většinou mnohem lepší startovní pozici při vzniku demokracie než ty ostatní. Samuel Huntington ve své knize Střet civilizací zmiňuje, že demokratizace „byla nejúspěšnější v zemích, kde byl silný západní a křesťanský vliv.“ To samozřejmě nepopírá, že zavést demokracii je možní i v jiných než západních zemích. Na světě existují státy, které nejenže nemůžeme v žádném případě považovat za západní, ale demokracie jim byla importována zvenčí způsobem demokracii na hony vzdáleným.

Zůstaňme nejdříve u prvního argumentu o nedemokratičnosti vnucování demokracie. Musí vždy demokracie vzniknout na základě souhlasu většiny obyvatel? Na příkladu demokratizace Německa ukazuje, jak je naroubování demokracie zvenčí nejen prospěšné, ale v tomto případě bylo i nutné. Těžko lze odhadovat, kolik lidí by se v Německu těsně po druhé světové válce vyslovilo pro demokracii. Bez účasti západních spojenců v čele s USA by však na území západních okupačních zón demokracie vzniknout nemohla.

Německo bylo ale západní země s relativně dlouhou zkušeností s demokratickým zřízením či alespoň vládou nesoucí její prvky. Nic z toho ale neplatilo o další zemi s importovanou demokracií – Japonsku. Ani zde se demokratizace neobešla bez asistence USA, které Japoncům doslova nadiktovaly jejich novou ústavu. Japonsko se tím stala vzorovou zemí s liberálně demokratickým zřízením. Navzdory velké geografické vzdálenosti navíc udržuje poměrně úzké ekonomické vztahy se západními zeměmi. USA a EU přes růst japonské obchodní výměny s Čínou stále figurují na předních místech mezi hlavními obchodními partnery země vycházejícího slunce.

Jak Německo, tak i Japonsko jsou dnes demokraciemi s prosperující ekonomikou. Britský historik Niall Ferguson mluví o těchto dvou zemích jako o „nejúspěšnějších případech americké imperiální vlády všech dob.“ Je ale potřeba dodat, že ani v jedné z uvedených zemí by nebylo zavedení nového zřízení tak snadné bez původně nezamýšlené vydatné ekonomické pomoci ze strany Spojených států.

Japonsko a Německo se řadí do Huntingtonovy poválečné druhé vlny demokratizace a nelze nezmínit, že mezi další země zde patřily i státy, jež můžou za zřízení demokratických institucí vděčit i dědictví britské koloniální nadvlády. Proto lze za největší zemi světa s liberálně demokratickým zřízením považovat miliardovou Indii. Kromě toho bývají organizací Freedom House hodnocena jako svobodná či alespoň částečně svobodná většina dalších zemí, které byly dříve britskými koloniemi. Pokud měl britský kolonialismus nějaký přínos, pak jím bylo nepochybně rozšíření demokratických institucí do mnoha odlišných částí světa.

Ne všechny pokusy těchto dvou anglosaských zemí o nastolení demokracie byly úspěšné. Když pomineme některé bývalé britské državy, v nichž svírají otěže diktátoři formátu Roberta Mugabeho, tak v nynější době jsou dvěma problematickými případy státy Afghánistán a Irák, kde sice již několikrát proběhly demokratické volby, nicméně se zde nepodařilo zajistit dodržování základních lidských práv.

Navzdory tomu můžeme import demokracie založené na liberálním pojetí svobody považovat prospěšný. Díky zmíněné Indii žilo nejvíce lidí ve svobodných zemích. Na druhou stranu je ale potřeba dodat, že budování demokratických institucí představuje záležitost několika let, což je i případ prakticky všech úspěšných zemí zmíněných v tomto článku. Paradoxem celého procesu budování demokratických institucí tedy je, že mu předchází zpravidla období vlády spíše autoritativního charakteru, ať už se jedná o koloniální nadvládu či dočasnou okupační správu cizí mocnosti.

Bátora, nácci v Šluknově, třetí volby v Krupce a Paroubek na závěr

2011-09-14T14:26:00.000+02:00

Konec prázdnin se nesl ve znamení pokračování kauzy Bátora. Její další dějství měl otevřít několik dní starý komentář na jeho facebookovém profilu, v němž se měl navážet do Karla Schwarzenberga. Předseda TOP 09 i faktický vůdce strany Miroslav Kalousek se stylizovali do role neohrožených bojovníků proti fašistům a začali volat po jeho odvolání. Kauza měla tragikomické až fraškovité vyústění. Ministr školství Dobeš sice podlehl nátlaku a Bátoru odvolal z funkce personálního ředitele. Vzápětí však Bátorovi za mlčení špiček TOP 09 připadla pozice Dobešova vicekancléře.

Ano, sympatie k extremistům, ať už zleva či zprava v Česku rostou. Bátora je přes svoji minulost a styky s nacionalistickými a antisemitskými skupinami relativně neškodnou figurkou. Příčiny růstu sympatií k radikálním uskupením by měla vláda hledat také u sebe. Vládě samozřejmě ubírají body připravované nepopulární reformy, z nichž mnohé jsou šité horkou jehlou a není možné opomenout ani vystřízlivění mnohých voličů, jejichž velká povolební očekávání nemohla být naplněna. Nahazovačem další „blbé nálady“ a s ní spojené nespokojenosti s politickou situací jsou ale i žabomyší spory uvnitř koalice, k nimž patří i Bátorova kauza.

Na Bátoru plynule navázala eskalace napětí mezi původními a tzv. „nepřizpůsobivými“ občany na Šluknovsku. Netřeba dodávat, že neřešený problém s romskými obyvateli se budou snažit využít ve svůj prospěch extremisté, zejména ti z řad Vandasovy DSSS. Ti s lepší pamětí si jistě vybavují, že už před třemi lety se v Mostě přidali na stranu protestujících radikálů i „normální slušní“ lidé.

Ve srovnání s vývojem na Šluknovsku byla v minulých dnech věnována relativně malá pozornost už třetím komunálním volbám v Krupce. Severočeské město na Teplicku řeší vedle uplácení voličů podobné problémy jako zmíněný nejsevernější cíp Čech. Na výsledky komunálních voleb mají samozřejmě vliv poměry v obci. Pokud se konají ve větším místě, můžeme je brát i jako lakmusový papírek voličských nálad mezi hlavními volbami.

Většina zpráv o volbách zmiňovala opětovné kupčení s hlasy a „téměř“ stejný výsledek. Výsledek třetích voleb se opravdu příliš nelišil od předchozích. Kromě nižší volební účasti zde však byl do očí bijící jeden zdánlivý detail: Posílení pozic neonacistické Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS). Zatímco v řádném termínu získala pouze 3,80 %, v květnu už se přehoupla přes pětiprocentní hranici a získala první mandát. V sobotních volbách se podpora DSSS vyšplhala na varujících 9 % a dosáhla dokonce na dvě místa v zastupitelstvu Krupky.

Je proto pravděpodobné až téměř jisté, že v případě konání voleb v dalších problémových lokalitách severních Čech i jinde, bychom byli svědky podobného nárůstu pozic dělníků. Růst obliby DSSS můžeme považovat za projev jednoho dlouhodobějšího trendu, který má mnohem širší konsekvence. Za předpokladu, že členové i elektorát KSČM postupně vymizí přirozenou cestou, rozhodně nevymizí poptávka po radikálnější protestní straně.

KSČM se patrně nikdy nezbaví nálepky živoucí fosilie a relikt z dob komunistické totality. Není schopná reagovat na aktuální společenské problémy a oslovit mladší voliče. Jako mnohem lepší se v lovení hlasů, a to zejména mezi „učňovskými“ voliči projevila právě DSSS. Svědčí o tom například výsledky studentských voleb v loňském roce či virtuálních voleb na Facebooku, který i dnes můžeme považovat spíše za doménu mladých. Naštěstí těmto stranám brání v úspěchu kromě 5% hranice také jejich roztříštěnost. Na podobné voliče z řad nespokojených sází i populistická Suverenita. Zamíchat kartami ale může i Jiří Paroubek, pokud opravdu opustí ČSSD a přidá se k dosud bezvýznamné ČSNS 2005. Národní socialisté se svými protievropskými a nacionalistickými postoji v mnohém shodují právě se zmíněnou Suverenitou, takže se stanou třetí stranou soupeřící o podobné voliče. Silným soupeřem těmto stranám bude v Ústeckém kraji také uskupení s názvem Severočeši, které získalo v krajských volbách 13 % a jako další úspěch si loni mohlo připsat zisk dvou senátorských mandátů.

Přestože sociální demokracie jako politický směr dříve deklarovala ve svých počátcích internacionalismus jako jeden ze svých hlavních principů. Projevovaly se nacionalistické tendence spojené s populismem s větší či menší intenzitou i v naší porevoluční ČSSD a nejinak je tomu i dnes.

Nespokojenost s politickou situací je sice veliká, ale poptávka jako by byla přímo úměrná počtu stran snažících se lovit v řadách nespokojenců. Díky této roztříštěnosti může většina hlasů těchto stran propadnout. Pamatujete si, jak byla po loňských volbách tolik populární facebooková stránky s motivem „Děkujeme Paroubkovi, že odstoupil“? Možná to nemusí být naposledy, co bude možné Paroubkovi za něco děkovat. „Podaří“-li se mu to, co loni jeho úhlavnímu nepříteli Miloši Zemanovi, tj. skončit těsně pod pěti procenty a odebrat tím hlasy jiným podobným stranám, fakticky tím může eliminovat vliv extremistických a populistických stran.

Neuspějí-li tedy navzdory „blbé náladě“ extremisté a populisté, stane se tak kvůli jejich rozdělenosti, přítomnosti 5% hranice a poděkovat možná budeme moci i Jiřímu Paroubkovi. Paroubkova sebestřednost a neukojitelná touha po moci mohou Česku alespoň krátkodobě pomoci. Otázkou však je, na jak dlouho lze na takovou „pomoc“ spoléhat….

(Ne)pravda o 11. září

2011-09-11T16:22:00.002+02:00

Podobně jako další významné události dokázalo i 11. září vyvolat vznik řady alternativních vysvětlení pomocí nejrůznějších konspiračních teorií. Dle nejrozšířenější z nich měla za útoky přímo (teorie „make it happen on purpose) či nepřímo (teorie „let it happen on purpose“) stát americká vláda.

Podle průzkumu z roku 2008 uskutečněného organizací World Public Opinion v 17 zemích světa si pouze 46 % dotázaných věří tomu, že za útoky skutečně stojí Al-Káida. 15 % má za to, že útok byl zinscenován americkou vládou a 7 % se domnívá, že za ním stojí Izrael. Ostatní buďto odpověděli, že neví či uvedli jiného pachatele.

Proč má tolik lidí sklon věřit jinému vysvětlení než je nám předkládání z oficiálních zdrojů? Důvodů může být několik. U mnoha z nich hraje určitě roli prostá nedůvěra k establishmentu, která je zvláště u mladších posílená odporem ke světu dospělých, jehož jsou instituce a mainstreamová média součástí. Další chtějí prostě mít pocit, že se nenechají zmanipulovat a vědí více než ti ostatní. Všemožné skupiny „za pravdu o 11. září, které jsou populární i mezi českými uživateli Facebooku, se snaží vznášet argumenty, které se alespoň snaží vypadat racionálně.

Na druhou stranu lze hledat příčiny obliby těchto konspiračních teorií hledat i v odporu vůči americké zahraniční politice, kvůli níž se vysvětlení americké vlády coby viníka jeví jako nejuspokojivější. Prakticky totéž lze tvrdit také o Izraeli, kde nenávist vůči židovskému státu a teorie o sionistickém spiknutí, tolik populární v antisemitských či protisionistických kruzích, přivádí dotyčné k podobnému závěru jako v případě americké vlády. Jádro takového uvažování je tedy v obou případech založeno na emocích a má k racionalitě daleko.

Konspirační teorie o 11, září mohou vypadat na první pohled přesvědčivě, ale při dalším zkoumání začne jejich pevnost dostávat trhliny. Jimi užívaný postup při zkoumání spíš poukazuje na to, že oni „vědci“ chtějí spíše než odhalení pravdy dosáhnout publicity a vyvolat senzace u méně informované části veřejnosti. Jak prohlásil profesor z MIT Thomas W. Eagar, zastánci konspiračních teorií „užívají obrácený vědecký postup. Určí, co se stalo, odstraní všechna data, která odporují jejich závěrům a poté prohlásí svá zjištění za jediné možné závěry.“ Na důvěryhodnosti nepřidává alternativním vysvětlením ani jejich samotná rozmanitost a nemožnost shodnout se na příčině či cíli spiknutí.

Pokud měla za útoky stát americká vláda, aby tím získala záminku pro rozpoutání války, tak je potřeba si uvědomit, že USA vedly v minulosti už mnohokrát války, které byly daleko méně ospravedlnitelné než Afghánistán a Irák. Namátkou lze uvést válku se Španělskem na konci 19. století, kde nešlo o nic jiného než vlastnictví koloniálních držav a USA díky tomu získaly Filipíny a Kubu. Nemusím dodávat, že záminku á la šok z 11. září k rozpoutání této války vůbec nepotřebovaly.

Akce v takovém rozsahu by s sebou obnášela zapojení velkého množství lidí a její utajení by bylo přinejmenším velmi obtížné až nemožné. Pokud by se našel whistleblower, který by na to veřejně upozornil, nastalo by aféra takových rozměrů, že ve srovnání s ní by Watergate bledla coby bezvýznamná prkotina. Žádná vláda by si nedovolila riskovat takovou blamáž. Zvláště přihlédném-li k tomu, že odposlechy, které vedly k rozpoutání zmíněné aféry Watergate, neměly prakticky žádný vliv na život obyčejných civilistů.

Sečteno a podtrženo: Rozhodně si nelze dělat iluze o tom, že se od nejvyšších míst dozvíme úplně vše. Svalování vše na spiknutí nejvyšších kruhů je ale projevem paranoidního poblouznění. Oficiální vysvětlení se však jeví jako nejuspokojivější, zvláště pokud vezmeme v potaz, že americké tajné služby ztratily v 90. letech s pádem Sovětského svazu svého hlavního protivníka. Tím nastal jejich postupný úpadek a zanedbávání nového nebezpečí v podobě radikálního islamismu. Úpadek, který se projevil selháním deset let po rozpadu SSSR.

Obamova bezradnost a evropské zmrtvýchvstání

2011-09-05T14:23:00.002+02:00

Obamův nástup se nesl ve znamení euforie a očekávání vstřícnější zahraniční politiky, která se bude vyhýbat silovým řešením konfliktů. Nabízí se zde proto logicky paralela s Jimmy Carterem, který „zdědil“ zemi s pošramocenou pověstí z vietnamské války. Carterova politika v sobě zahrnovala víru ve všemocnost při prosazování politiky lidských práv, uplatňování morálních hodnot v zahraniční politice (tj. snaha nespolupracovat s diktátorskými režimy) a snížení vojenské angažovanosti ve světě na minimum.

Naproti Obama se sice snaží působit jako idealista a coby správný levicový intelektuál verbálně neopomíjí ani problematiku irských práv. Nicméně zde podobnost s Carterem končí. Obamovi nedělá problém jednat s diktátory jako se spojenci. Když Muamar Kaddáfí (který se k USA choval vždy nepřátelsky) fakticky vyhlásil většině obyvatel své země, zmohla se jeho administrativa pouze na deklaraci odsuzující diktátorovo počínání.

Obamovu politiku nelze v žádném případě nazvat idealistickou. Jeho zahraniční politika je směsí bezradnosti, lhostejnosti a také cynismu. Příkladem je nynější situace na Blízkém východě, jmenovitě v Lybii, na níž dlouho nebyla Obamova administrativa schopná adekvátně reagovat a zasáhnout. Samotný zásah proti Kaddáfímu, na němž hrály navíc jasný prim evropské státy, přišel doslova pár vteřin před dvanáctou a USA zde hrály druhé housle. I kdyby v Lybii nešlo pouze o stav dodržování lidských práv či životy civilistů, což bývá v americké zahraniční politice prakticky vždy spíše zástupným důvodem, představuje celý Blízký východ oblast strategického zájmu USA.

Lze ale samozřejmě těžko předpokládat, že kritici války v Iráku a bojovníci za uzavření Guantanama (kvůli tamnímu porušování lidských práv lidí, z nichž většina jsou teroristé) v jedné osobě budou nyní tlačit na útok proti Kaddáfího jednotkám. Nehraje žádnou roli, že tento člověk v agónii svého režimu využíval najatých žoldnéřů k vraždění civilistů a křiklavým způsobem porušuje lidská práva nevinných lidí už čtyřicet let.

Pokud lze o dalším vývoji v arabském světě něco s jistotou říci, tak jedině to, že si nyní nemůžeme být jisti vůbec ničím. Ani neokonzervativní proroci demokratizace Blízkého východu zatím nemohou mít žádný důvod k radosti. Na jedné straně sice většina lidí v arabských zemích jako jsou Egypt či Jordánsko považuje demokracii za nejlepší způsob vlády. Podle zprávy Pew research center zastává takový názor v těchto dvou zemích 59 %, resp. ve druhém případě dokonce 69 % dotázaných. Na druhé straně ale ve stejných zemích více než 80 % lidí schvaluje trest smrti pro lidi, co opustí muslimskou víru. Kolik z nich má ale ponětí o tom, co demokracie doopravdy je a nezaměňuje si ji se slovy jako rovnost nebo spravedlnost? Nadpoloviční většina obyvatel zde navíc podporuje další tvrdé tresty a středověké praktiky jako usekávání rukou, které jsou těžko slučitelné s liberálně demokratickou společností. Z toho nám vyvstávají další otázky: Jak se budou „nové demokracie“ chovat k náboženským menšinám (zejména křesťanům) a jakou politiku hodlají uplatňovat vůči Izraeli?

Navzdory Obamově snaze usmířit si svoji politikou nevměšování arabský svět rozšířil americký prezident svojí nečinností trhliny ve vztazích mezi těmito dvěma světy. Zatímco při svém projevu v Káhiře z roku 2009 tolik zdůrazňoval potřebu porozumění a nevměšování, v praxi předvádí ignoranci a nezájem o lidská práva. Nadšení z Obamova nástupu v arabských zemích pomalu oslabuje, jak o tom svědčí i čísla, ukazující opětovný propad prestiže USA v arabských zemích. V již zmíněném Egyptě klesl v roce 2010 počet lidí schvalujících Obamovu zahraniční politiku na 33 % z 42 % naměřených v době těsně po jeho nástupu. Data z doby převratu zatím nejsou známá, ale lze předpokládat, že svoji liknavostí si Obama svůj obraz v očích arabských obyvatel příliš nezlepšil.

Zdrženlivý postoj k situaci ve zmíněném Egyptě lze z hlediska amerických zájmů ještě celkem dobře pochopit. Husní Mubbarak byl americkým spojencem a USA zde jednaly přesně dle výroku amerického prezidenta Fanklina D. Roosvelta: „Je to gauner, ale je to náš gauner.“ Ani by nevadilo, kdyby se americký prezident snažil maskovat svoji realpolitiku idealistickými pohnutkami. Nebyl by v tomhle první a nejspíše ani poslední americký prezident, který by se k něčemu podobnému uchýlil. V mnoha případech vedla navíc vojenská intervence USA na cizí území k nastolení demokratických norem, čímž se stala v konečném důsledku spíše prospěšnou. Viz např. Filipíny. Niall Ferguson ve své knize Colossus dopodrobna mapuje takové počínání USA během celé své historie.

Pokud ale Obama chce uplatňovat tento způsob zahraniční politiky, nemůže uvažovat způsobem „kdo nic nedělá, nic nezkazí.“ Obama toho může svoji pasivitou pokazit docela hodně. Deklarace odsuzující násilí či porušování lidských práv nemají dnes větší hodnotu než je cár papíru a pokud nebude Obamova administrativa dlouhodobě reagovat na události v tak klíčové oblasti, jakou Blízký východ je, může se stát, že jednoho dne přestanou ve světě brát USA vážně.

Poslední události mohou být naopak dobrou zprávou pro evropské země. Ukázalo se, že oslabení role USA nemusí být vždy ve prospěch vzmáhajících se asijských obrů Číny a Indie. Evropské země Francie a Velká Británie mají alespoň v oblasti středomoří Blízkého východu šanci si ještě načas udržet iniciativu. Jejich zásluha na svržení Muammara Kaddáfího je nezpochybnitelná a bez jejich pomoci by povstání nejspíše vykrvácelo.

Být levičákem je cool, ALE…

2011-08-30T14:02:00.003+02:00

Oblíbenou zábavou levicových intelektuálů se stalo cosi na způsob sebemrskačství. Sebeuspokojení vyhledávají v pocitu provinilosti za to, že žijí v té bohatší a „lepší“ části světa. Svého pocitu viny se snaží zbavit palbou do vlastních řad, když kritizují všechny hříchy, jichž se měl dopustit Západ. Mezi nejtěžšími proviněními figurují rasismus a s ním spojená arogance k jiným kulturám, a když už třídní boj mezi bohatými kapitalisty a chudými pracujícími ztratil na aktuálnosti, začali hlásat vykořisťování chudého Jihu bohatým Severem.

Podvědomé tíhnutí k levici patří k atributům mládí, a to včetně mnoha takových, co se považují za pravičáky. Odpor nebo přinejmenším nedůvěra k autoritám a všem druhům mocných v sobě nese i jistý nádech romantismu. Cílů potenciální kritiky je mnoho a níže se pokusím zmínit nejčastější z nich:

1. Kapitalismus: Levicový evergreen. Neexistuje horší ekonomický systém….

2. USA: Arogantní supervelmoc, která vede války, při nichž umírají nevinní.

3. Izrael: Roztahovačný stát utlačující nebohé Palestince, který se navíc neštítí porušovat lidská práva.

Mimochodem, hádejte, které dvě země představovaly před několika dle jednoho průzkumu největší nebezpečí pro světový mír. Severní Korea? Írán? Chyba lávky, jsou jimi USA a Izrael.

4. Církev (zejména katolická): Pokrytecká organizace, která by si místo kázání morálky měla mlčet a „zamést si před svým pedofilním prahem,“ jak pravil jistý pan Filip Mahďák v Britských listech.

Problémů, na něž se levicoví politici, myslitelé nebo její prostí příznivci snaží upozorňovat je mnoho a mohou mít i reálné jádro. Jak je vzrušující stavět se proti autoritám a vůbec všem, kdo se dopouští domnělého či skutečného bezpráví.

Jenomže: Kde jinde než v západních zemích s liberálně-demokratickým zřízením je možné beztrestně kritizovat vládu či autority, ba co více, získat si tím popularitu? Zkuste si něco takového v Rusku a nejspíše nebudete znát dne ani hodiny….

Ad 1: Vadí vám kapitalismus? OK. I kapitalismus má samozřejmě svoje nedostatky a není jich málo. Znáte ale lepší alternativu? Mimochodem, na kritice kapitalismu se dá docela dobře zbohatnout. Michael Moore je toho zářným příkladem.

Ad 2: Nesnášíte Ameriku? Představte si, že by dnes na jejím místě (stále) nejmocnější země světa stála Čína nebo SSSR. Antiamerikanismus pak téměř zaručeně přejde, pokud zrovna nejste kovanými stalinisty. Kdyby už nic dalšího, tak dala světu rock´n´roll…

Ad 3: Nelíbí se vám, jak Izrael údajně neadekvátně zasahuje proti Palestincům? Tak si zapamatujte, že nikde jinde nemají Arabové taková práva jako v Izraeli. Kromě toho jsou nejlepšími kritiky Izraele sami Izraelci, tak se jim nefušujme do řemesla.

Ad 4: Katolická církev (i všechny další neliberální nekatolické denominace) to mají těžké, když nastavují svým učením laťku mnohem výše než je obvyklé v dnešní společnosti benevolentní k morálním pokleskům. Když se dopustí pedofilie člověk s pověstí grázla, kauza většinou za pár dní vyšumí. Pokud se však něčeho takového dopustí kněz, média mají vystaráno na dalších několik týdnů dopředu.

Summa sumárum, západní civilizace vyznávající liberálně demokratický řád není nic, před bychom měli být chráněni, jak tvrdil George Lukacs. Už samotná skutečnost, že západní země byly schopny připustit vlastní kritiku uvnitř a dokázaly zvítězit nad sovětským blokem, který ji tvrdě potlačoval, si zaslouží obdiv. Nic na světě není dokonalého, ale jakákoli snaha podkopat kapitalismus, označování USA a Izraele za příčiny všeho zla je silně destruktivní.

Mimo červeno-modré dělení: Proč někteří konzervativci volí demokraty

2011-08-23T08:29:00.003+02:00

Většina obyvatel USA má přirozeně tendenci inklinovat spíše k demokratům. Podle nedávno vydané studie Pew Research Center Beyond Red vs. Blue: The Political Typology se nejvíce lidí (37 %) považuje za nezávislé, téměř třetina (32 %) se identifikuje s demokraty a pouze čtvrtině jsou blízcí republikáni. Ještě jednoznačněji vyznívá převaha demokratů mezi registrovanými voliči: 40 % z nich je v seznamech zapsaných jako demokraté, 35 % jako nezávislí a pouhou čtvrtinu tvoří republikáni. Mnohé mohou napovědět i volební výsledky z prezidentských a kongresových v posledních 20 letech. Demokratická vítězství byla zpravidla mnohem přesvědčivější než ta republikánská.

Může se proto zdát překvapivé, že stejný průzkum ukázal naprosto odlišné rozdělení obyvatelstva než by napovídala intuice – většina lidí by měla inklinovat k liberalismu. Z výše uvedené studie však vyplývá, že nejvíce Američanů (necelých 40 %) se označuje za konzervativce, o něco méně zde najdeme umírněných a liberálové mají v celé populaci pouze pětinové zastoupení. Proč tedy demokraté získávají hlasy snáze než republikáni?

Více nám prozradí rozdělení jednotlivých voličských skupin nakloněných demokratům, vytvořené ve zmíněném článku. Vedle jednoznačně levicově liberálních „skalních“ liberálů (Solid liberals) tvoří elektorát demokratů další dvě skupiny: Nová koalice demokratů (New Coalition Democrats) a „Demokraté zahnaní do kouta“ (Hard Pressed Democrats).

Pro první z nich je typická etnická různorodost. Téměř rovným dílem jsou zde zastoupení jak bílí, tak černí a hispánští voliči. Polovina z nich je pravidelnými dobrovolníky v charitativních či jiných neziskových organizacích. Jejich společným jmenovatelem je nízký sociální status. Podobně jako další demokraté jsou zastánci velkého státu a zásahů státu do ekonomiky. Navíc se nezřídka jedná o první či druhou generaci přistěhovalců, jsou nakloněni liberální imigrační politice. Na druhou stranu však pro 92 % z nich je důležitou součástí jejich života náboženství. Díky tomu zaujímají mnozí z nich konzervativní postoje ve společenských otázkách.

Hard Pressed Democrats se rekrutují z řad „modrých límečků,“ a jak už název skupiny napovídá, jde opět spíše o lidi z nižších vrstev společnosti. S předchozím voličským segmentem mají společný i blízký vztah k náboženství a z toho vyplývající sociální konzervatismus. Mezi těmito příznivci demokratů mírně převažují běloši a zhruba třetinový podíl zde mají afroameričané. Na rozdíl od New Coalition Democrats považují přistěhovalectví za břemeno pro stát a vidí v něm potenciální kulturní hrozbu.

Hard Pressed Democrats a New Coalition Democrats mají dohromady čtvrtinový podíl mezi všemi registrovanými voliči a tvoří proto nezanedbatelnou část demokratického elektorátu. Ačkoli mají v morálních otázkách mnohdy shodné názory s republikány, vzhledem k jejich postavení u nich hrají rozhodující roli postoje politiků k ekonomice a zůstávají tak v náruči demokratů.

Sojka rozvědčice, Anče whistleblower, aneb buďme vděční za „bonzáky“

2011-08-16T18:02:00.001+02:00

Sojka z večerníčku Krkonošské pohádky si za svoji informátorskou činnost získala pověst odporné denunciantky, vedle níž se donašeči Stb a jejích sesterských organizací napříč socialistickým blokem krčí coby neschopní břídilové. Jak už psal kdosi přede mnou, označení sojky za bonzačku je přinejmenším nepřesné, či dokonce až nespravedlivé. Sojce připadá mnohem důstojnější role – plní úlohu rozvědčíka či spíše rozvědčice, která svého nadřízeného informuje o činnosti vnějšího nepřítele na území Krakonošova panství. Ať jsou vaše sympatie v této pohádce na jakékoli straně, fungující rozvědka je nedílnou součástí každého zřízení státního či kvazistátního charakteru, což je i případ Krakonošova vladařství.

Naopak je až s podivem, že se nelichotivé nálepky konfidenta nepřátelské moci nedostalo Anče. Jako jediná byla schopná se alespoň verbálně vzepřít Trautenberkovým příkazům a občas se dokonce ukázala být lepším informátorem pro Krakonoše než tolik proklínaná a zatracovaná sojka. Ani Anče ale ve skutečnosti není žádným donašečem. V Česku si však o nálepku denuncianta koleduje prakticky každý, kdo se rozhodne spolupracovat s represivními složkami. Je úplně jedno, zda jde o konfidenta Stb či Gestapa schopného napráskat vlastní známé či naopak člověka upozorňujícího na nekalé praktiky uvnitř institucí či organizací. Takoví lidé budou vždy práskači, bonzáci či zrádci, co nedokážou držet partu a zaslouží si proto být vyvrženi ze „slušné“ společnosti, byť by byly jejich úmysly sebeušlechtilejší.

Pokud tedy Anče nepřísluší žádné z výše uvedených označení, kým tedy vlastně je? Angličtina zná pro takové lidi do češtiny těžko přeložitelný výraz „whistleblower.“ Podle Wikipedie je whistleblower stávající či bývalý zaměstnanec nějaké organizace, který upozorní instituci nebo orgán oprávněný k prověření či zakročení na nelegitimní, neetické nebo nezákonné praktiky na pracovišti, které se dějí se souhlasem jeho nadřízených a jdou proti veřejnému zájmu či ohrožují veřejnost.

Když si vše převedeme na poměry v Trautenberkově hospodářství, tak Anče byla oním „stávajícím zaměstnancem.“ Je věcí diskuse, nakolik bylo Trauntenberkovo chování nelegitimní či nezákonné, přestože v některých případech rozhodně překračoval své kompetence. Rozhodně si však počínal přinejmenším neeticky. Krakonoš byl v tomto pohádkovém seriále prakticky jedinou institucí/orgánem schopným zajistit patřičnou vymahatelnost práva.

Tito „bonzáci“ jsou proto nezbytní v každé zdravé společnosti. Nejsou těmi, kdo jen pasivně přihlíží, ale jsou schopní vybočit z davu a nahlas upozornit na páchané bezpráví. I v Česku už máme jednoho takového whistleblowera. Je jím Libor Michálek, jehož zásluhou byly odhaleny černé praktiky na ministerstvu životního prostředí. Celá kauza se nemohla obejít bez typicky českých reakcí typu: „Stejně je v tom namočený i on,“ jak jsme se mohli přesvědčit v deníku Dnes a nejspíše také při nejedné hospodské debatě. Uteče nejspíše ještě hodně vody, než se lidé upozorňující na nekalosti dočkají všeobecného uznání. Libor Michálek je první vlaštovkou, která ukazuje, že se ve společnosti začínají pomalu hnout ledy, svědčí o tom např. relativně početné facebookové skupiny na jeho podporu. Výše uvedené můžeme chápat jako dobré znamení, které nám dává nadějnější vyhlídky do budoucnosti.

Prague Pride: Příklad naprosto zbytečného happeningu

2011-08-11T13:05:00.001+02:00

Akce homosexuálů nazvaná Prague Pride dokázala už před svým zahájením vyvolat rozruch, který dosáhl i díky několika nepříliš šťastným výrokům lidí blízkých Hradu bizarních rozměrů. Podporu této události vyjádřili diplomaté z 13 zemí v čele s velvyslancem USA Normanem Eisenem. Člověk neznalý poměrů v Česku by si mohl myslet, že homosexuálové jsou zde považováni za občany druhé kategorie, snášející ústrky od většinové společnosti.

Nic však není vzdálenější pravdě. Homosexuály zde akceptují více než tři čtvrtiny obyvatelstva (tj. mnohem více než např. Romy), požívají práva jako všichni ostatní obyvatelé a opomenout nelze ani jejich silnou lobby v řadách umělců. Podobně jako v řadě dalších zemí mohou uzavírat registrovaná partnerství. Těch bylo za pět let existence zákona uzavřeno zhruba 1200. Pro srovnání, i přes nízkou sňatečnost v ČR dosahuje počet uzavřených manželství čísla 50 tisíc. Zájem o uzavření registrovaného partnerství je velmi nízký. Roční poměr uzavřených manželství a registrovaných partnerství se ani zdaleka nepřibližuje číslu 96:4, což by údajně mělo odrážet poměr „ostatní“ a homosexuální populace. Na útlak si homosexuálové v Česku opravdu stěžovat nemohou.

V čem tedy spočívá smysl akcí, jakou je i zmíněná Prague Pride? Z výše uvedených důvodů jím nemůže být upozorňování na bezpráví 4% menšiny v Česku. Rozhodně se nejedná ani o akci, která by se snažila upozornit na porušování práv homosexuálů v zemích, kde jsou perzekvováni. Mimochodem, v životě jsem neviděl jediný článek od gay či lesbických aktivistů, zaobírající se problematikou pronásledování homosexuálů např. v arabských zemích, kde se coming out fakticky rovná rozsudku smrti.

Podobné akce už mají mnohaletou tradici na mnoha místech světa. Podobně jako ta pražská obsahuje řada z nich ve svém názvu slovo „pride“, znamenající hrdost. V čem může být sexuální orientace zdrojem hrdosti? Samotná sexuální orientace nedělá lidi lepšími ani horšími.

Prague Pride má být jen a pouze oslavou homosexuálního způsobu života. Proč ale mají někteří homosexuálové takovou potřebu dávat veřejně na odiv svoji sexuální orientaci, která by měla výlučně spadat do intimní sféry každého člověka? Věcná diskuse se zastánci takových akcí je bohužel nemožná. Na jakoukoli kritiku reagují poznámkami o „homofobii, tmářství či zabetonování se ve středověku.“ Nejsou schopní pochopit, že mnoha lidem nevadí homosexuálové, ale způsob, jakým se někteří příslušníci náležející k LGBT komunitě prezentují (viz např. výsledek ankety na stránkách časopisu Týden).

Konzervativci jako obhájci osvícenského dědictví?

2011-08-08T19:05:00.003+02:00

Nedílnou součástí každého demokratického právního státu je (nebo přinejmenším měla být) rovnost občanů před zákonem a s tím spojená všeobecná platnost lidských práv. Jinými slovy, vymahatelnost práva by měla být dostupná všem. Aplikace tohoto principu může být ale dnes problematická, pokud je v dané společnosti uplatňován princip tzv. multikulturalismu, hlásající myšlenku, že všechny kultury jsou si rovnocenné. Je možné obhajovat takový přístup, aniž by byla porušována základní lidská práva?

Nad úskalími tohoto přístupu se zamýšlí v sloupku Multiculturalism and Its Discontents na stránkách Big Questions Online americká novinářka Susan Jacoby. Hned na začátek je potřeba říci, že autorka zmíněného článku rozhodně není žádným zarputilým konzervativcem. Naopak sebe samu považuje za ateistku a (levicovou) liberálku.

Autorčina 80letá přítelkyně, vzdělaná dáma, která kdysi vyučovala dějiny renesance, nyní žije v zařízení pro seniory na Floridě. Jako pomocný personál je zde zaměstnáno i mnoho imigrantů afghánského původu. Jednou spatřila v jídelně mladou Afghánku, s níž se už dobře znala, jak pláče. Zeptala se proto dívky, co se jí stalo. Odpověď byla srdcervoucí: „Paní profesorko, můj otec mi zařídil setkání s mým budoucím manželem. Je mu 40 let a svatba bude do 6 měsíců. Tolik sem chtěla jít na vejšku, ale nebudu moc.“ Ona stará dáma ji utěšovala: „Yasmin, v této zemi si nemusíš brát nikoho, koho nechceš, protože ti to nařizují rodiče. Existují organizace pomáhající dívkám jako ty si takové věci promyslet. Existují vysokoškolské nadace. Můžu tě odkázat na lidi, na něž se můžeš obrátit.“ Jenomže, do rozhovoru se vložil ještě další klient onoho ústavu s tím, že nemají žádné právo vměšovat se do její kultury, náboženství a rodiny.

Autorka pak správně poznamenává, že takové „vměšování se“, tj. říci trápící se dívce, že má i jinou možnost než nucený sňatek je to, co by měl dělat opravdový liberál. K tomu dodává, že nevšímat si pláče 17letého člověka, tlačeného okolím k tomu, aby ukončil své studium, je úplně perverzní. Samozřejmě nezbývá než souhlasit.

V závěru Susan Jacoby možná nechtěně upozornila na veliký problém většiny levicových liberálů. Je jím lhostejná univerzálnost lidských práv a místo ní upřednostňují právě ono „nevměšování se“ do záležitostí jiných kultur.

Existují samozřejmě i výjimky. Jednou z nich je vedle zmíněné novinářky i zavražděný nizozemský politik Pim Fortuyn. Dokázal se vzepřít převládajícímu duchu politické korektnosti a nahlas říci, že všechny kultury si nejsou rovny. Stal se průkopníkem, který dokázal prolomit mnohá tabu a upozornit na stinné stránky bezbřehého multikulturalismu. Takových lidí však bohužel najdeme mezi levicovými liberály pomálu.

Nelze se proto divit tomu, že Ayaan Hirsi Ali, bojovnice za práva žen s podobným osudem jaký potkal zmíněnou Yasmin, zakotvila v neokonzervativní organizaci American Enterprise Insitute. Marné byly autorčiny přímluvy za přijetí Ayaan Hirsi Ali v liberálních think tancích jako Brookings Institution či Center For American Progress, v nichž jsou schopní obětovat univerzálnost lidských práv na oltáři multikulturalismu.

Dnešní představitelé moderního liberalismu svým zpochybňováním všeobecné vymahatelnosti práva popírají vše, za co bojovali jejich předchůdci během osvícenství. Susan Jacoby proto nezbývá než si na samém konci článku postěžovat, jak konzervativci přebírají liberálům část jejich vlastní agendy.

Důsledkem výše uvedeného můžeme být nyní svědky paradoxní situace. Konzervatismus vznikl zhruba před 200 lety jako reakce na osvícenství a revoluční události ve Francii. Jeho proponenti původně vystupovali proti jeho liberálním výdobytkům. Nyní připadla konzervativcům v jednom šiku s klasickými liberály role osamocených obhájců liberálních svobod, vzešlých z osvícenského myšlení.

Anders Behring Breivik: Když se inteligence spojí s šílenstvím

2011-07-29T09:07:00.002+02:00

Jsem křesťan, konzervativec a mezi mé oblíbené autory patří Franz Kafka a George Orwell. Soudě dle některých článků by mi mohl být blízký pachatel šíleného běsnění, jež zažilo minulý týden Norsko. Události provázel nejprve informační šum, když se k útoku na norské vládní budovy měla přihlásit islamistická organizace Ansar Džihád Alamí (Pomocníci světového džihádu). Poté, co došlo k masakru na ostrově Utoya , začalo se spekulovat o organizovaném útoku krajní pravice a nakonec se zjistilo, že pachatelem obou útoků je rodilý Nor Anders Behring Breivik.

Co ale nejvíce praští do očí je množství mediálních zkratek spojených s osobou Anderse Breivika. Pachatel je médii líčen jako křesťanský fundamentalista a konzervativec. Pojďme se ale podívat, jaké bylo jeho smýšlení doopravdy.

Začněme nejprve u Breivikova náboženského přesvědčení, které mělo determinovat jeho politické smýšlení. Za připomenutí zde stojí dva momenty. Co zarazí už napoprvé, jsou jeho fotografie, na nichž pózuje v obleku Svobodných zednářů. Křesťanští fundamentalisté, ať už se rekrutují z protestantského či katolického prostředí, pohlíží na podobné tajné či polotajné skupiny přinejmenším s krajní nedůvěrou či je dokonce považují za nepřátelské křesťanství.

Dále se ve své knize sám přiznává, že měl během svého pražského pobytu styk s dvěma prostitutkami. Svoje počínání považuje za „relativně malý hřích ve srovnání s vděčností, která mu bude prokázána po jeho mučednické operaci.“

Přinejmenším z těchto dvou důvodů lze Breivika těžko označovat za křesťanského fundamentalistu. Považoval-li se za křesťana, tak jeho křesťanství bylo velmi nekonformní. V jeho textu nenalezneme žádné zmínky o tom, že by svoje myšlení opíral o Bibli. Spíše než o víře ve spasitelnou moc Krista u něho můžeme hovořit spíše o vědomí křesťanství coby zdroje kulturní identity.

Zde se dostáváme k jeho politickému přesvědčení. Breivik je médii popisován jak krajní pravičák a konzervativec. Pokud jde o „krajní pravičáctví,“ coby označení pro lidi inklinující k fašismu či neonacismu, Breivik by této definici odpovídal jen stěží. Ponechme stranou, že fašismus a nacismus měly se skutečnou pravicí dohromady společného asi tolik, co Václav Klaus a Greenpeace.

Největší nebezpečí Anderse Breivika spočívá v tom, že se rozhodně nejedná o žádného primitivního hnědého křiklouna neschopného napočítat do desíti. Naopak, pokud si přečtete jeho dílo 2083 – Evropská deklarace nezávislosti, zjistíte, že navzdory jeho prokazatelnému šílenství se jedná o člověka relativně inteligentního. Coby obdivovatel levicově smýšlejícího Orwella a židovského autora Franze Kafky by měl do neonacistických organizací dveře uzavřené.

Jeho dílo zveřejněné na internetu samozřejmě zahrnuje řadu pasáží s názory vyhraněnými až extrémními. V této „Evropské deklaraci nezávislosti“ se však hlásí i k mnoha všeobecně uznávaným myslitelům a státníkům. Jako alternativu vůči sociologii, kterou považuje za levicovou disciplínu, předkládá vedle Bible a zmíněného Orwella autory konzervativní (Burke) nebo dokonce liberální (Locke, Smith či Mil). Odkazuje také na Winstona Churchilla či známého britského konzervativního filozofa Rogera Scrutona. S mnoha jeho tvrzeními by se dokázala ztotožnit většina pravicově smýšlejících lidí. Multikulturalismus představuje opravdový problém, což před nedávnem přiznala i řada předních evropských politiků (Merkelová, Cameron, Sarkozy). Ve své kritice politické korektnosti se také většinou strefuje do černého a totéž lze říci o jeho názorech na celkový morální úpadek Evropy.

Navzdory své inteligenci se jedná o člověka psychicky nemocného, neschopného vnímat realitu a promýšlet důsledky svého jednání. Žil a pravděpodobně dodnes žije v bludné představě, že jeho čin vyvolá řetězovou reakci a v jeho činu ho budou následovat další „ templářští rytíři“ z jeho smýšleného řádu. Místo toho se ale stal masovým vrahem zodpovědným za hrůzný masakr. Oba útoky jsou svým rozsahem tragické a v žádném případě je není možné omluvit některými vyhraněnými postoji místní levice.

Právě svým odkazem na myslitele s umírněnými konzervativními názory prokázal Breivik medvědí službu všemu pravicovému, konzervativnímu a křesťanskému. Jakákoli kritika politické korektnosti či multikulturalismu se seberacionálnějším odůvodněním, může být smetena ze stolu s odkazem na Breivikův zrůdný čin. Místo rozumu budou rozhodovat emoce. Oba útoky jsou také poskvrnou na celém křesťanství. Zvláště proto, že lidi náležející k tzv. náboženským analfabetům budou mít za to, že útok byl ovlivněn údajnou vírou šíleného útočníka.

Přínosy zkušenosti s totalitou

2011-07-18T19:23:00.001+02:00

Hned na začátku tohoto článku bych chtěl uklidnit všechny, kdo se obávali, že zde budu do nebe vynášet minulý režim. Česko samozřejmě sdílí spolu s dalšími státy východního bloku řadu negativních jevů, které jsou přímým či nepřímým dědictvím komunistické diktatury. Namátkou lze uvést například neúctu k zákonům, nezájem o politickou participaci či celkově neúcta k zákonům („zákony jsou od toho, aby se porušovaly“). Cílem článku bude ukázat i pozitivní přínosy, které mohou být cenné ve srovnání se státy bez komunistické minulosti. Zaměřím se zde hlavně na myšlení té nejvzdělanější vrstvy obyvatelstva - inteligence.

V čem je česká intelektuální elita odlišná ve srovnání s těmi na západ od našich hranic? Samozřejmě nelze vzhledem k různorodosti názorů jakkoli generalizovat, nicméně relativně silně proamerické postoje její velké části jsou nezpochybnitelné a patří k jedním z jejích hlavních atributů. K tomu je potřeba ještě dodat, že rozhodně nejde pouze o lidi inklinující k (neo)konzervatismu či ekonomickému liberalismu.

Příkladem budiž okruh lidí sympatizující s osobou bývalého českého prezidenta Václava Havla, nazývaná svými kritiky jako „pravdoslákaři.“ Zmíněné skupině je vlastní víra v idealismus v politice a vedle komunismu jim rozhodně nekonvenuje ani nynější vyprázdněný konzumní způsob života. Postoje většiny z nich lze nejlépe charakterizovat jako sociálně liberální. Ať více či méně tíhne proto většina z nich podvědomě k politické levici.

Václav Havel je člověkem, jemuž je blízké prostředí tzv. alternativní kultury. Těžko bychom hledali (vedle komunistů a dalších lidí s extrémními názory) zašlejší odpůrce amerického způsobu života a zahraniční politiky než mezi lidmi alternativně smýšlejícími. Proto může být překvapivé, že Václav Havel byl jedním z osmi evropských státníků, kteří zanechali svůj podpis pod prohlášením United We Stand a podpořili tak americký zásah v Iráku. Havlovo počínání tím ostře kontrastovalo s přesvědčením jeho přátel z Rolling Stones. Politika George Bushe je inspirovala k napsání písně Sweet Neocon, strefující se do bývalého amerického prezidenta.

Promamericky smýšlející jedince lze u nás hledat i mezi lidmi rekrutujících se z tzv. undergroundu. Jako bizarní se může jevit scéna s Ivanem „Magorem“ Jirousem z filmu Český mír. Bohémsky žijící spisovatel a básník zde vystupoval jako přesvědčený obhájce stavby amerického radaru a aktivistům z iniciativy Ne základnám dával historickou lekci o tom, jak Ronald Reagan osvobodil Česko od komunistů. Jinde by to byl možná obrázek patřící do kategorie sci-fi, ale zkušenost s komunismem (a v Magorově případě i mnohaleté věznění v komunistických kriminálech) dokáže udělat své. Volnomyšlenkářský umělec chválí konzervativního jestřába. Totéž by nejspíše udělala většina lidí, nosící trička s Che Guevarou coby „cool“ módním doplnkem, kdyby se jim dostalo příležitosti žít jako obyčejní obyvatelé totalitního státu.

Na uvedených příkladech můžeme vidět, jak může být v dílčích aspektech zkušenost s komunistickou totalitou přínosná, čímž nehodlám popírat, že cena byla obrovská. Zejména vzdělanější lidé si v důsledku toho více uvědomují cenu získané svobody. Stávají se imunnějšími vůči vulgárnímu antiamerikanismu některých západních levicových intelektuálů typu Noama Chomského, vykreslujících jednotlivé americké prezidenty jako nejhorší masové vrahy.

U lidí s komunistickou zkušeností také zpravidla nehrozí, že se z nich stanou bojovníci proti „zlému“ kapitalismu. Samozřejmě ani tržní ekonomika s sebou přináší mnohá úskalí, ale „zrušení kapitalismu“ nic neřeší. Stejně tak se není potřeba obávat, že by někoho napadlo velebit Fidela Castra či Huga Cháveze, jak jsme tomu mohli být svědky v případě Hollywoodského herce Seana Penna.

Konsekvence komunistické minulosti jsou samozřejmě mnohem širší a přesahují rámec tohoto článku. Jen mě napadá otázka na závěr: Bude Česko spolu s dalšími postkomunistickými zeměmi setrvávat ve zmíněném trendu?

14. červenec 1789: Mýtus vítězství svobody

2011-07-14T18:41:00.001+02:00

Den pádu Bastily bývá řazen k podobným historickým momentům, jakými jsou například revoluce, které smetly komunistické režimy v Evropě přesně o 200 let později. Asi nejslavnějším dílem oslavujícím francouzskou revoluci je obraz obraz malíře Eugene Delacroix „Svoboda vede lid.“ Opravdu však bylo dobytí lidmi nenáviděné věznice předobrazem úsvitu věku svobody? Bylo svržení absolutismu vítězstvím hodnot vzešlých z osvícenství nad tmářstvím a útlakem ze strany tzv. ancien régime?

Při podrobnějším zkoumání průběhu oné pařížské vzpoury zjistíme, jak 14. červenec roku 1789 předznamenal další události, které měly mnohem tragičtější následky. Rebelie byla už předem rozdmýchána pamflety a „lid“ při ní neprojevil prakticky žádné hrdinství, protože Bastila kapitulovala prakticky bez použití zbraní, aby se zabránilo zbytečnému krveprolití. Osvícený velitel věznice de Launay, který sám nařídil kapitulaci věznice, byl pařížskou lůzou zavražděn a stejně dopadli i jemu podřízení důstojníci.

Z věznice se podařilo „osvobodit“ celkem sedm lidí. Čtyři z nich byli padělatelé listin a další dva byli šílenci, kteří byli druhého dne odvezeni do blázince. Konečně poslední z nich představoval kapitolu samu pro sebe. Jednalo se o zvrhlíka zavřeného na žádost vlastních příbuzných. „Proslavil“ se též jako žák markýza de Sade, jež dal název úchylce dnes známé jako sadismus. Tento den je dnes i přesto Francouzi oslavován jako jeden z hlavních státních svátků.

Pád Bastily však nebyl koncem, ale počátkem téměř desetileté spirály násilí, projevující se ve větší či menší intenzitě. Mabouet, jeden z umírněnějších představitelů třetího stavu v souvislosti s událostmi z 14. července později prohlásil: „Pro každého nestranného člověka začíná krutovláda čtrnáctým červencem.“

Vyvrcholením nejhrůznějšího teroru za vlády Jakobínů v letech 1793-94 byl nechvalně proslulý masakr ve Vendée. Řádění revoluční armády v této oblasti nepřežilo více než sto tisíc lidí. Praktiky užívané při popravách v ničem nezaostávaly s řáděním sovětských tajných služeb ve 20. století. Jejich větší „efektivitě“ bránila pouze menší technická vyspělost.

Dědictvím osvícenství není pouze dnešní liberální pojetí svobody. Jeho vedlejším produktem jsou i totalitní ideologie ve 20. století. Byl to Jean Jacques Rousseau, který prohlásil, že soukromé vlastnictví je příčinou společenské nerovnosti a vydláždil tím cestu myšlení Karla Marxe. I samotná francouzská revoluce se stala přelomovou v tom, že v ní byla zpochybněna nedotknutelnost soukromého vlastnictví – jedné ze základních lidských svobod.

Nejlépe dokládá kontrast důsledků osvícenského myšlení srovnání francouzské revoluce s americkou válkou za nezávislost. Zatímco během pádu Bastily měla hlavní slovo spodina, která se stala hybnou silou dalších událostí. Nebezpečí obecné vůle, o níž psal Rousseau, tkví v tom, že místo svobodné společnosti má za následek vznik ochlokracie – vlády lůzy.

Naopak při válce americké válce za nezávislost měli hlavní slovo osadníci, kteří si byli vědomi nenaplňování svých konkrétních práv. Nedostávalo se jim jejich práva na reprezentaci dle práva nazvaného „no taxation without representation.“ S vědomím vlastních práv měli spojený i smysl pro zodpovědnost a i díky tomu se Spojené státy staly demokratickými, zatímco se revoluční Francie topila v krvi.

Žádná událost nebyla tak mytizována jako francouzská revoluce. Jedná se o první z neúspěšných pokusů nastolit společnost založenou na abstraktních idejích. Revoluční události se měly stát mementem pro budoucnost. Místo toho byly převažující negativní důsledky revoluce zastíněny Deklarací práv člověka a občana, která nemohla být uprostřed revolučního vření v praxi naplněna.

"Dechristianizace" evropských křesťanských demokratů?

2011-07-07T20:17:00.003+02:00

Místopředsedkyně Evropské komise Viviane Redingové před nedávnem odsoudila billboardovou kampaň maďarské vlády odrazující ženy od potratů. Měla být placena z evropských peněz určených na genderové projekty. Podle komisařky měla být kampaň „proti evropským hodnotám“ (!) a nechala se slyšet, že bude chtít prostředky od Maďarů získat zpět.

Výrok nezazněl z úst žádné zapřisáhlé komunistky či socialistky. Mýlí se i ten, kdo si myslel, že politička se rekrutuje z řad zelených věrozvěstek nové genderově korektní morálky. Viviane Redingová je členkou lucemburské Křesťansko-sociální lidové strany (CSV). U evropských křesťanských demokratů přitom nejde o žádný ojedinělý exces, jako spíše o pravidlo. Křesťansko-demokratické strany procházejí „dechristianizací.“

Mimochodem, právě v Lucembursku bylo i za přispění hlasů oněch „křesťanských“ sociálů změněna ústava a velkovévodovi odňato právo veta při schvalování zákonů. Tím byla otevřena cesta ke schválení eutanazie, požadované koaličními socialisty a opozičními liberály. Pozoruhodné bylo zdůvodnění premiéra Jeana Claudea Junckera, hájícího barvy CSV. Hlasování pro změnu ústavy obhajoval nutností předejít ústavní krizi.

Svědky nápadně podobného scénáře jsme mohli být o téměř dvacet let dříve v sousední Belgii. Protože se belgický král Badouin I. zdráhal podepsat zákon povolující potraty, zbavila vláda v čele s vlámským křesťanským demokratem Martensem na dva dny panovníka funkce a socialistům se podařilo opět ve spojení s liberály zákon protlačit. Ani tehdy nebyli křesťanští demokraté schopní vzepřít se koaličnímu partneru, který se spojil s opozicí. Místo, aby se zmohli na jakýkoli odpor, dobrovolně mlčky vyklidili pozice socialistům a liberálům.

Ve valonské části Belgie se před deseti lety zřekla tamní Křesťansko-sociální strana (PSC) pro jistotu zřekla své křesťanské identity úplně. Název si změnila na „Humanistický demokratický střed.“ O tom, jaké asociace vyvolává u mnoha křesťanů slovo humanistický, netřeba se příliš rozepisovat. Stačí pouze zmínit, že spolky humanistů stojí za nedávnými ateistickými kampaněmi v Evropě. Trend postupného poklesu obliby strany po změně názvu však strana zvrátit nemohla.

Moc korumpuje, a absolutní moc korumpuje absolutně, což neplatí pouze v Belgii a Lucembursku, ale prakticky všude na světě. Snad nejkřiklavějším příkladem je Itálie. Po většinu poválečných čtyřiceti let, kdy tamní Democrazia Cristiana (DC) seděla permanentně ve vládě, oscilovala výše její podpory kolem impozantních 40 %.

Každý úspěch si však vybírá svoji daň. DC mohla být tak dlouho ve vládě, protože přítomnost silné antisystémové komunistické strany a zčásti také postfašistů znemožňovala sestavení vlády bez zastoupení křesťanských demokratů. „Primát“ této strany spočívá i v tom, že její členové popřeli identitu vlastní strany. Zanechali své podpisy u zákonu, jímž byly legalizovány potraty.

Díky těsnému sepětí s mocí se strana stala útočištěm oportunistů a lidí ne zrovna křesťanského smýšlení. Na počátku 90. let přišli o svůj hlavní mobilizační prvek – komunistické nebezpečí, což se nemohlo neprojevit na poklesu volební podpory. V roce 1992 dosáhla svého historicky nejhoršího výsledku – 29,7 %, což ale ještě nepředstavovalo pro stranu katastrofu. Křesťanským demokratům (i dalším zavedeným stranám) se staly osudnými jejich korupční skandály, které otřásly prakticky celým stranickým systémem. Strana se po téměř půlstoletí své existence a prakticky permanentního vládnutí rozpadla a zůstalo po ní jen několik marginálních uskupení.

Přesuňme se z Itálie k našim západním sousedům v Německu. CDU/CSU lze díky její úspěšné politice v poválečných letech považovat za jakýsi prototyp moderních západních křesťanskodemokratických stran a bývá často dáván za vzor české KDU-ČSL. A skutečně, KDU přejala od své německé sesterské strany koncept sociálně-tržního hospodářství. Může být největší německá strana, honosící se odkazem takových velikánů jakými jsou „otec nového Německa“ Konrad Adenauer či „kancléř znovusjednotitel“ Helmut Kohl vzorem i v dalších oblastech kromě ekonomiky?

Bavorskou CSU lze i dnes považovat za jednoznačně konzervativní stranu v kulturně-morálních otázkách na straně jedné, ale také zdůrazňující sociální smír na straně druhé. Z pohledu křesťanského konzervativce nelze mít vůči jejím programovým zásadám prakticky žádné výhrady. To ale neplatí o CDU, působící ve zbytku Německa. CDU sice vznikla jako naddenominační uskupení, zaujímající pozici v pravém středu politického spektra Z jejího křesťanského odkazu už ale mnoho nezbylo.

Předsedkyni CDU/CSU a kancléřku Angelu Merkelovou označil jistý americký diplomat v jedné z depeší zveřejněné Wikileaks jako „teflonovou,“ protože není schopná si stát za svými názory. O její „teflonovosti“ jsme semohli přesvědčit v otázce postoje k jaderné energii. Původně měla totiž vláda CDU/CSU a liberální FDP prodloužit provoz jaderných elektráren o 12 let. Jenomže přišla jaderná havárie v japonské Fukušimě a s ní i celosvětová protijaderná hysterie. Merkelová najednou otočila o 180 stupňů a začala horovat za jejich co nejrychlejší uzavření. Výrok „Chceme-li odstoupit od jaderné energie a přejít k obnovitelné energii, potřebujeme k tomu elektrárny na fosilní paliva," je opravdu půvabný pro svoji naprostou absurdnost a bezelstnost, s jakou byl vyřčen z úst naší „železné kancléřky.“ Srdce nejednoho zeleného aktivisty muselo určitě zaplesat.

U stran zaštiťujících se křesťanstvím v názvu by měly hrát stěžejní roli morální otázky. Zdá se, že minimálně část CDU prodělala v posledních několika letech poměrně veliký posun. Každý ať sám zhodnotí, zda k lepšímu či horšímu.

Snad nejlépe svědčí o onom posunu výroky Kristiny Köhler. Tato mladá křesťanská demokratka se proslavila svojí účastí na pochodu homosexuálů Christopher Street Day konané ve Frankfurtu nad Mohanem. „Jako křesťanská demokratka se těším z párů gayů a lesbiček, které na sebe chtějí vzít trvalou odpovědnost v celoživotním partnerství. To jsou opravdové konzervativní hodnoty,“ svěřovala se na svých webových stránkách. Nejde o žádného pěšáka. Kristina Köhler je členkou vlády Angely Merkelové a hádáte správně, kdo jste si mysleli, že jí zde připadlo křeslo ministryně pro rodinu. Ať tedy žijí „opravdové“ konzervativní hodnoty.

KDU-ČSL se mnohokrát v minulosti hlásila k sepětí s německou CDU, ať už to byl Josef Lux s již vzpomenutým konceptem sociálně-tržního hospodářství či Cyril Svoboda pózující na společné fotce s Angelou Merkelovou před neúspěšnými loňskými volbami. Nakolik ale mohou být CDU a ostatní velké evropské křesťansko-demokratické strany inspirací, má-li být dle Pavla Bělobrádka KDU „stranou hodnot a principů?“

Mají křesťanské strany ve 21. století voličům stále co nabídnout?

2011-06-26T14:57:00.004+02:00

Strany, deklarující se nějakým způsobem jako křesťanské, musí dnes čelit hned několika výzvám. Jaký smysl má jejich existence v dnešní sekularizované době? Co dělá tato uskupení „křesťanskými“ či alespoň křesťanštějšími než ostatní politické strany? Mají tyto strany co nabídnout v atomizované společnosti, kde identifikace věřících s denominačním uskupením nelze považovat za samozřejmost? V tomto článku se zaměřím spíše na fenomén nově vzniklých menších křesťanských uskupení, resp. o jaké strany se konkrétně jedná, jak by měly vypadat, aby mohly být považovány za „křesťanské“ a zda jsou schopny splnit kritéria „křesťanskosti.“ Téměř ve všech případech se bude jednat o strany vzešlé z protestantského milieu. Problematice katolických stran, jejichž počátky je možné vystopovat už na konci 19. století, věnuji jeden ze svých dalších článků.

Prakticky všechny křesťansky orientované strany se navíc musí smířit s tím, že se jim jejich „monopol na křesťanství“ snaží narušit jiná uskupení. V první řadě se jedná o tzv. nové populistické strany, jako rakouští svobodní (FPÖ) či u nás v Česku Suverenita, které se ve své rétorice namířené vůči imigrantům často odvolávají na křesťanské hodnoty. Zůstaňme ale ještě na chvíli v Česku, protože zde na křesťanské voliče cílila strana z opačné části politického spektra. Levicová ČSSD, která má ve svých řadách i mnoho bývalých komunistů a užívala během své předvolební kampaně proticírkevní rétoriku v otázce majetkového vyrovnání s církvemi, se snažila lanařit voliče z řad křesťanů mimo jiné i vytvořením křesťansko-sociální platformy.

Navzdory a možná právě i kvůli postupující sekularizaci společnosti ve druhé polovině 20. Století neztratila otázka náboženství v politice zcela na významnosti. Příkladem může být vznik křesťansko-demokratických stran ve skandinávských zemích. Vznikly jako reakce na liberalizaci společnosti a její rostoucí „bezbožnost.“ Přestože se jedná vesměs o spíše menší uskupení, výjimkou Dánska se všechny z nich staly stálou součástí tamních stranických systémů.

Z nově vzniklých relevantních křesťanských stran stojí za zmínku také menší nizozemská strana nesoucí název Křesťanská unie (CHU). Díky jejímu silnému důrazu na etické otázky ji můžeme považovat za protipól mnohem větší a také poměrně silně rozkročené Křesťanskodemokratické výzvě (CDA).

Většinu ostatních stran odvolávajících se na křesťanství, vzniklých v několika posledních desetiletích lze považovat za spíše marginální, protože nemají takřka žádné zastoupení na vyšší úrovni. Jednou z příčin je volební systém s většinovými účinky, který brání menším stranám prosadit se. Dalším problémem je také přítomnost několika menších stran s podobným programem, což vede v konečném důsledku ke tříštění hlasů. Příkladem, kde sehrávají roli oba zmíněné faktory je Austrálie. Navzdory tamnímu systému s většinovými účinky zde můžeme najít hned dvě podobně orientované strany odvolávající se na křesťanství: Christian democratic Party a Family First Party. Nezřídka se také stává, že část agendy křesťanských stran přebírají i jiné strany zejména konzervativního ražení.

Nyní se zaměříme na otázku, jaké atributy by dnes mělo nést politické uskupení prohlašující se za křesťanské. Strany, které vznikly v době po druhé světové válce a byly reakcí na postupné společenské změny, bývají nezřídka spojovány s tzv. postmateriálními hodnotami, jako seberealizace a možnost spolurozhodování o věcech veřejných. Zpravidla je jim blízký sociální liberalismus. Předvojem nástupu těchto stran byl v roce 1966 vznik nizozemské strany Demokraté 66 (D66). Až o 20 let později se dokázaly v plné síle prosadit i programově blízké zelené strany.

Křesťansky orientované strany by měly představovat odpověď na spíše levicové orientované postmateriální strany. Na jejich liberální postoje ve společenských otázkách by měly zareagovat obhajobou tradičních křesťanských hodnot jako rodina, úcta k životu či solidarita. Měly by tedy zastávat konzervativní postoje v etických otázkách, obhajovat tržní ekonomiku „s lidskou tváří.“ Mezi jejich priority by měla patřit i myšlenka solidarity, ovšem bez nánosů populismu, jehož se často dopouštějí převážně na levé straně spektra.

Jsou však křesťanské strany schopné hájit postoje uvedené v předchozím odstavci? Na tuto otázku nelze podat jednoznačnou odpověď a je třeba postupovat případ od případu. Prakticky bez výhrad by dokázali obstát finští křesťanští demokraté. Prakticky totéž lze říci o zmíněné nizozemské straně Christian Unie, navzdory jejím spíše levicovým a „zeleným“ postojům v ekonomické oblasti.

Naopak s velkými problémy se nyní potýkají křesťanští demokraté ve Švédsku a Norsku. Zčásti musí řešit problém ideové vyčpělosti, jež je vlastní spíše politickým obrům jakými jsou německá CDU či rakouská ÖVP. Zejména pro švédskou Kristdemokraternu platí, že v jejich prohlášeních téměř vůbec nenarazíme na jakékoli zmínky o křesťanství a degradují své postoje na něco, co připomíná spíše sekulární humanismus, viz její motto „za lidštější Švédsko.“ V norském případě narazíme v programových zásadách alespoň na odkaz na „křesťanské a humanistické hodnoty. Přílišné ideové rozmělnění ve švédském případě a přenechání vlastních témat populistům v případě Norska je jednou z možných příčin poklesu obliby těchto stran. Strana s křesťanskou profilací samozřejmě nemůže být uzavřenou sektou, chce-li pomýšlet na volební úspěch. Protože cílí převážně na tzv. hodnotové voliče, musí jasně deklarovat principy, k nimž se hlásí.

V našich podmínkách může vývoj uskupení, o nichž jsem psal v tomto článku, být inspirací a mnohdy i mementem pro KDU-ČSL. Spojování křesťanství a politiky se přirozeně nemůže obejít bez kontroverzí i mezi samotnými věřícími. Účast křesťanů v politice s sebou nese i riziko spojování samotného křesťanství s ne zrovna férovými praktikami politického boje. Důraz na mravnost a hodnoty je (nejen) pro křesťanské politické strany dvojsečnou zbraní. Morální apel jim může zvýšit kredit u části voličů. Zároveň si tím však nastavují laťku výše než ostatní politická uskupení a vystavují se tím potenciální zdrcující kritice, nebudou-li představitelé těchto stran schopni sami dostát tomu, co hlásají.

Na druhou stranu je potřeba, aby bylo slyšet hlas křesťanů ve společenských otázkách, kde se rozchází se sekulárně smýšlející částí veřejnosti. Zvláště když žijeme v době agresivních kampaní radikálních ateistů.

Je stávka darem z nebes pro vládu?

2011-06-16T22:24:00.001+02:00

Za téměř rok svého působení dokázala vláda Petra Nečase promrhat důvěru lidí, kteří do ní ve volbách vložili svoji důvěru. Ačkoli vláda disponuje v parlamentu většinou, která nemá v novodobé české historii precedens, do myslí většiny obyvatel se zatím stačila zapsat svými ustavičnými hádkami a četnými kauzami. Na oblíbenosti jí rozhodně nemohly přidat ani zamýšlené reformy, šité horkou jehlou. Zákonitě se proto musela dočkat kritiky zleva i zprava a její popularita se postupně propadala do suterénních míst.

Nyní se však vládě naskýtá jedinečná příležitost odrazit se od nejhlubšího dna. Ne snad, že by u jednotlivých členů vlády došlo k náhlému prozření. Stále lze mít x různých výhrad k činnosti Nečasova kabinetu. Za „pomoc“ může být vláda vděčná odborářským bafuňářům, jejichž projevy jako vystřižené z normalizačního zpravodajství ze zasedání ÚV KSČ musely zvednout ze židle i ty, kteří vládě nefandí.

Chtějí-li milí odboráři stávkovat, mají na to samozřejmě právo. Práva ale musí být vyvážena i povinnostmi a ze zákona musí být stávka nahlášena tři pracovní dny předem. Jak si máme vysvětlit, že předseda ČMKOS Jaroslav Zavadil nazval soudní rozhodnutí „cárem papíru“? Tvrzení, že se řídil Ústavou ČR, a ne příslušnou zákonnou úpravou je známkou naprostého právního diletantismu. Listina základních práv a svobod, jež je součástí ústavního pořádku, říká naprosto jasně: „Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem. Toto právo nepřísluší soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů.“ Každému alespoň průměrně inteligentnímu člověku z toho musí být jasné, že podrobnosti stanovuje příslušná další zákonná úprava. Odbory se proto nesmí divit, že jim může vláda stávku právně napadnout, pokud si nepohlídají se stávkou spojené příslušné právní náležitosti. Nebo snad chtějí odbory záměrně ignorovat zákony a soudní nařízení? Prodloužení stávky není ničím jiným než gestem uražené ješitnosti.

Předstávková rétorická přestřelka odborů a vlády nám přinesla prvního vážného aspiranta na vítězství v soutěži o nejhloupější výrok roku. Zaperlil totiž šéf samostatných odborů Bohumír Dufek. Ten se nechal slyšet, že stávkovat nezakazovali ani za komunismu. Těžko říci, zda mělo jít o pokus o vtip, symptom selektivní historické paměti či známka naprosté idiocie. Za komunismu by dříve skončil v kriminále či alespoň zakusil šikanu od hochů z StB než by se mu stávku vůbec podařilo zorganizovat. Odboráři by si pro příště měli ve vlastním zájmu podobné výroky odpustit, chtějí-li být bráni alespoň trochu vážně.

Kam až jsou odbory schopné zajít, daly odboráři najevo svým úmyslem zablokovat hlavní silniční tahy. Nejenže takové jednání překračuje rámec stávky – tj. nezpůsobuje škodu zaměstnavateli přerušením pracovní činnosti, ale pohybuje se na samé hraně zákona, protože svým jednáním omezuje ostatní obyvatele. Budiž jim připočteno ke cti, že nakonec od svého záměru upustili, byť z důvodů ryze populistických. Jako důvod totiž uvedli nesouhlas většiny lidí.

Odbory se snaží naklonit si veřejnost tvrzením, že stávkují i za ně proti politice současné vlády. Očekávat od nynějších odborových předáků idealismus a sebeobětování se pro druhé je asi tak pošetilé, jako si myslet, že dorost KSČM přestane pět ódy na Stalina a Gottwalda. Ve hře rozhodně není důchodová a zdravotní reforma či zvýšení sazby DPH. Většiny stávkujících se zvýšení hranice netýká a zvýšení DPH se nejspíše nepodepíše na cenách tak drasticky, jak se mnozí obávají. Reforma s sebou nese i zrušení jednoho z největších privilegií zaměstnanců drah – daňového osvobození režijních jízdenek. Nemůžeme se proto divit, že řada z nich to musí zákonitě nést s velikou nechutí.

Samotná stávka neuškodila vládě, ale normálním lidem. Odbory si tím samy vstřelily gól do vlastní sítě. Zatímco plánované reformy prozatím nikoho příliš nepostihly, stávka dopravních odborů už dokázala pořádně zkomplikovat život tisícům obyvatel. V disciplínách asociálnosti, bezohlednosti a papalášství zatím odbory přehrávají vládu 1:0. Uvidíme, jak se situace vyvine při samotné realizaci reformních kroků.

Strany, prezentující se jako pravicové, si prozatím mohou gratulovat. Pokud si donedávna stýskaly, že s odchodem Paroubka přišly o jeden z mobilizujících prvků svých voličů, mají zde odbory. Ty jsou schopné veřejnost polarizovat podobným způsobem, jako to dokázal Jiří Paroubek a probudit tím pravicové voliče z letargie. Nikoli náhodou jsou to právě vůdci odborů, „bojující za zájmy obyčejných lidí,“ jejímiž hlavním atributem je právě křiklounské chování, neodmyslitelně spjaté s osobou Jiřího Paroubka.

Sicko: Mezi pravdou a demagogií….

2011-06-15T10:47:00.001+02:00

V předchozím článku jsem letmo zmínil postavu kontroverzního režiséra Michaela Moorea. Pokusím se zčásti navázat a následující řádky věnuji jednomu z počinů zmíněného tvůrce.

Autor filmu si jako téma zvolil jeden z nejpalčivějších problémů nejmocnější demokracie světa – špatnou dostupnost zdravotní péče a její celkovou neefektivitu ve srovnání s ostatními západními zeměmi. Podobně jako v ostatních svých filmech se Moore snaží zapůsobit na diváky spíše působením na emoce než chladnými racionálními argumenty. V tomto případě, kdy jde v mnohdy o zdraví či dokonce lidský život, to nemusí být nutně na škodu. Špinavé praktiky zdravotních pojišťoven, vyřazujících klienty, kteří by mohli být z důvodu závažných onemocnění v minulosti pojišťovacím společnostem „proděleční“ představují také velmi závažný problém a není jej možné bagatelizovat.

Aby však bylo možné brát film alespoň trochu vážně, musel by ho natočit někdo úplně jiný než Michael Moore, jehož živí boj proti establishmentu a je schopný demagogii využít i tam, kde by stačilo argumentovat věcně, což je také případ tohoto filmového počinu.

Ve filmu se můžeme například dozvědět, že jediným místem ve Spojených státech s bezplatnou zdravotní péčí je základna na Guantanámu, na níž jsou zadržováni lidé podezřelí z terorismu. Moore zde možná nechtěně upozornil na dnešní zvrácené pojetí lidských práv: Teroristé se v demokratické zemi mohou těšit větším právům než obyčejní nevinní civilisté. Mimochodem, dovedete si představit, jaký povyk by spustily lidsko-právní organizace, kdyby byla lékařská péče o vězně sebemenším způsobem zanedbána?

Když se Michael Moore na Guantánamu spolu s družinou hrdinů z 11. září, trpících rozličnými onemocněními pomoci nedočkali, zamířili na samotné území Kuby. Tam se všem nemocným nakonec dostalo tolik potřebné péče od „nenáviděných“ obyvatel, kterou si ve své vlasti nemohli dovolit. Moore se zde oficiální americké rétorice snaží podsunout, že je namířena proti obyčejným Kubáncům, kteří jako jediní byli schopní třem nemocným Američanům pomoci. Čítankový příklad prachobyčejného překrucování faktů, které se Mooreovou tvorbou táhne jako červená nit. Mají-li USA nějaký problém s Kubou, tak kvůli jeho totalitnímu a utlačovatelskému režim. Rozhodně ne vůči samotným obyvatelům, jak se nám snaží vsugerovat.

Mimochodem, film Sicko, tolik glorifikující kubánské zdravotnictví byl paradoxně Castrovým režimem zakázán. Vůdci kubánské revoluce dobře ví, že péče, jaké se dostalo oněm třem Američanům, je pro většinu obyčejných Kubánců nedostupná.

Napadá mě, kdyby se Michael Moore rozhodl usadit se na „ostrově svobody“ natrvalo, kritizoval by ve svých dílech establishment své nové země s takovou vehemencí jako ten v USA, nebo by se stal věrným sluhou Castrova režimu? První možnost platit nemůže. Před tím než by film stačil vzniknout, nevyhnul by se šikaně místních udavačů a nejspíše by měl i možnost seznámit se s hrůzostrašným prostředím kubánských věznic. Námětů na další filmy by bylo přehršel, ale potkal by je na Kubě ještě horší osud než Sicko, jelikož by jim zde nebylo dopřáno ani spatřit světlo světa.

Přinejmenším v první polovině film vypadal celkem nadějně, opravdu přetažená za vlasy byla snad jen přílišná glorifikace evropského zdravotnictví. Jeho poslední půlhodina se zvrhla v procastrovskou propagandu. Moore tím potvrdil své místo mezi lidmi, jež Stalin s tak velikou oblibou nazýval užitečnými idioty. Michael Moore měl možnost vylepšit si reputaci počinem na relevantní téma. Svým demagogickým přístupem se však diskvalifikoval z jakékoli seriózní diskuse.

Český mír: Pokus o Mooreovskou agitku

2011-05-18T15:10:00.002+02:00

Film Český mír je druhým počinem tandemu dokumentaristů Víta Klusáka a Filipa Remundy. Už z názvu je patrné, že jeho autoři chtěli navázat na svůj debutový snímek Český sen, jehož cílem bylo zesměšnit zálibu Čechů v nakupování v obřích hypermarketech.

Český mír se věnuje mnohem krátkodobějšímu fenoménu hýbajícímu českou společností – otázce umístění amerického radaru v Brdech. Těžko lze psát o tomto filmu bez boje v bitvách již dávno dobojovaných.

Tvůrci nijak neskrývají, za které barvy kopou. Přesto se pokouší vyvolat dojem nezaujatosti sledováním vývoje situace na obou stranách. Protiradarových aktivistů a obyvatel obcí v Brdech na jedné straně a české vlády na straně druhé.

Celkové vyznění filmu má být zhruba následující: Prostí obyvatelé jedné zapadlé vísky se za podpory většiny obyvatel Česka snaží bojovat proti „servilní“ vládě, neochotné naslouchat „hlasu lidu.“

Lidé z antiradarového tábora jsou zde pasováni do role malých „Davidů“ nepostrádajících odvahu postavit se vůči údajnému Goliášovi. Naši dokumentaristé raději taktně zamlčeli, že ona nenáviděná vláda měla slabý mandát, stála na přeběhlících a minimálně tandem zelených poslankyň Zubová s Jakubkovou se otevřeně stavěl proti radaru. Takže ona „servilní vláda,“ jak jí nazval starosta Jan Neoral, nebyla při tehdejší politické konstelaci v Poslanecké sněmovně dostatečně silná návrh protlačit.

Naproti tomu zastánci radaru jsou dle filmu buďto lidé snadno zmanipulovatelní, nebo v lepším případě neschopní ničeho jiného než argumentace vulgárními nadávkami pronesenými v podnapilém stavu. Nejhůře to odskákali představitelé establishmentu: Z peněz daňových poplatníků měli propagovat něco, s čím většina lidí nesouhlasí a kromě toho spolupracují se zbrojařskými firmami.

Těžko říci, zda šlo o úmysl autorů, ale ve filmu dokázaly zesměšnit obě strany, tedy i tábor odpůrců radaru. Až groteskním způsobem vyzněla demonstrace, na níž dav lidí převážně v důchodovém věku skandoval pokřik „Ami go home“ s českou výslovností.

Naprosto trapná byl vstup zelených aktivistů Z Greenpeace do vojenského prostoru, kteří zde měli vytvořit stát s názvem jak převzatým z utopické literatury - Peaceland. Ještě tristněji vyzněla snaha udělat z ekologických aktivistů, nucených vyklidit prostor kolem kóty 718, hrdiny. Tím samozřejmě není možné popřít, že výrazně neprofesionální vystupování příslušníků vojenské policie napomohlo naplnit úmysly tvůrců udělat z policistů neschopné hlupáky evokující představu šerifa Clancy Wigguma ze seriálu Simpsonovi.

Pointou filmu mělo být „vítězství“ odpůrců radaru, když se americký prezident Obama rozhodl upustit od umístění základen protiraketové obrany ve střední Evropě. Jan Neoral, Tamášova iniciativa Ne základnám stejně jako jejich zahraniční podporovatelé z „mírového“ tábora guruové současné levice Slavoj Žižek či Noam Chomsky neměli sebemenší podíl na změnu amerických plánů.

Film má být o „ dokumentární komedií o radaru.“ Ve skutečnosti jde spíše o nepříliš zdařilý pokus o Mooreovskou politickou agitku. Podobně jako Moorovy pseudodokumenty se i tento film neobejde bez notné dávky demagogie, jíž je film prošpikován od začátku až do samého konce. Ne náhodou pojí oba tvůrce se světoznámým režisérem zbohatnuvším na boji proti kapitalismu i vzájemná náklonnost. Není divu, Moore našel v tandemu Klusák-Remunda zdatné učedníky.

Když se dá hlas voliče koupit za kilo

2011-05-13T22:25:00.005+02:00

Opakované komunální volby v Krupce, konané minulý víkend na základě rozhodnutí Ústavního soudu, byly dozvukem těch loňských. Navzdory všem policejním opatřením, monitorování situace organizací Transparency International se i zde opakoval fenomén z říjnového termínu voleb – hromadné uplácení voličů z řad sociálně slabších. Tentokrát se už neopakovalo svážení voličů do volebních místností. Uplácení probíhalo mnohem méně nápadným způsobem a bylo proto obtížněji odhalitelné.

Samotný volební výsledek prakticky kopíroval rozložení sil z původního podzimního termínu. Prakticky zde nedošlo k výraznějšímu oslabení sdružení ČSNS a nezávislých kandidátů, které bylo z volební korupce obviňováno. Další varující skutečností je však i výrazné posílení neonacistické DSSS. Zatímco na podzim obdržela pouze 3,80 % hlasů, nyní vzrostla její obliba v tomto severočeském městě na 7,24 % (!) a získala tím historicky první mandát v komunálních volbách.

Voličská korupce v Česku však není ničím novým pod sluncem. Na tento typ zločinu pamatovalo už římské právo. Uplácení voličů se coby crimen ambitus řadilo mezi hrdelní zločiny. Absolutního trestu pro pachatele snažící se uzurpovat moc uplácením spodiny, se dnes patrně nedočkáme. Jak ale můžeme podobnému chování předcházet? V úvahu připadají dvě možná řešení, přičemž mohou být obě využity souběžně.

První z nich vzbudí patrně menší kontroverze. Spočívá ve vyřazení provinilého uskupení ze sčítání hlasů. Hlasy takových stran či hnutí by úplně propadly jako neplatné. Tím by se ušetřily náklady na pořádání opakovaných voleb.

Pokud by se v příštích volbách do obecních a městských zastupitelstev rozmohlo uplácení ve větší míře, připadá v úvahu také mnohem kontroverznější řešení. Zavedla by se praxe známá z USA, kde se každý volič musí nejprve zaregistrovat, aby měl právo volit. Rozdíl oproti Spojeným státům by ale spočíval v tom, že voliči by byli povinni zaregistrovat se před každým hlasováním. Konečný termín pro registraci by byl stanoven na týden před volbami.

Je samozřejmé, že druhé řešení je krajní, jehož cílem je ochrana vážnosti hlasování a demokracie jako takové. Samo o sobě nedokáže nebezpečí uplácení voličů eliminovat. Na druhé straně už by nebylo možné pouze shromáždit voliče v den voleb, dát jim do ruky předem vyplněné volební lístky, nechat je odvolit a poté je vyplatit slibovaným finančním obnosem.

Uplácející by nejprve museli voliče ochotné prodat svůj hlas motivovat k registraci, což by se také nejspíše neobešlo bez dalších „příplatků.“ Konečně ještě obtížnější by bylo nahnat nejméně o další týden později naverbované voliče neprojevující absolutně žádný zájem o politické dění k volebním urnám.

Lidem bažícím dostat se k mocenským postům uplácením voličů by se tím volby minimálně prodražily.

Stát ale není všemocná instituce a problémy nelze vyřešit pouze legislativním inženýrstvím. Problémem České republiky, potažmo prakticky všech postkomunistických zemí je slabá občanská společnost. Stranám uplácejícím voliče nahrává celková pasivita, netečnost a pocit bezmoci občanů, projevující se právě nízkou volební účastí. Mimochodem, právě kvůli slabé účasti 35 % stouply hlasy zkorumpova(tel)ných voličů na váze. Svojí volební neúčastí dobrovolně vyklízí pozice potenciálním korupčním stranám. Přitom stačí relativně málo, aby se věci změnily k lepšímu – jít v hojném počtu k volbám a říct ne všem, kdo chtějí znehodnotit demokracii mafiánskými praktikami. „Jediné, co je potřeba pro vítězství zla, je když dobří lidé nebudou dělat nic,“ jak řekl již před třemi stoletími britský filozof a politik Edmund Burke.

Můj politický „coming out“ 2

2011-05-06T13:27:00.002+02:00

O 2D testu politické orientace zvaném Political Compass jsem psal už v jednom ze svých prvních článků na svém starém blogu. Na stejných stránkách jste se také mohli dovědět, na které straně politického spektra se pohybují moje názory.

Politické názory a postoj k světu není prakticky u žádného člověka statický, ale dynamický a v průběhu života se mění. I proto mam ve zvyku dělat si tento test pravidelně několikrát do roka.

Na druhou stranu je třeba říci, že světonázor člověka se vyvíjí většinou před 20. rokem života člověka a k radikálním názorovým obratům o 180 stupňů už poté dochází jen zřídka. Nejinak je tomu i u mě, jak jste už možná vyčetli z obrázku.

Political compass

Předtím než se dostaneme k popisu mého výsledku, bude dobré si ve stručnosti zopakovat fungování tohoto testu. Politické spektrum je zde zachyceno ve dvou dimenzích, a to z jednoho prostého důvodu. Klasické jednodimenzionální dělení na pravolevé ose se některým politologům zdálo nedostatečné pro vysvětlení politické reality, a proto byly pro rozdělení politického spektra vymyšleny osy dvě.

První horizontální osa udává postoje týkající se převážně ekonomických otázek a vztahu k vlastnictví. Lidé, co se umístili na pravé polovině, budou nejspíše věřit ve schopnost samoregulace ekonomiky a nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Naopak na jeho levé části budou stát pravděpodobně zastávat názor, že zásahy do ekonomiky jsou nezbytné, ba co více, ti na okraji mohou dokonce preferovat plánované hospodářství. Jedná se tedy o pravolevé rozdělení spektra, jaké známe i v Česku.

Druhá vertikální osa udává postoj jednotlivce k autoritám, ať už se jedná o zavedený establishment (tj. vláda a státní instituce vůbec), náboženské organizace, škola či rodiče. Na horním okraji se umístili jedinci s extrémně autoritářskými názory, blížícími se totalitarismu. Naopak na opačném konci nalezneme odmítače veškerých autorit s anarchistickými sklony.

Dva rozměry rozdělují politické spektrum do čtyř kvadrantů. V levé horní části nalezneme zastánce názoru, že stát by měl ovládat veškeré dění ve společnosti i v ekonomice. Z této části spektra se rekrutují etatisti, ale také drtivá většina diktátorů stoupenci prakticky všech totalitních a autoritativních zřízení.

Uvnitř druhého z horních kvadrantů se umístili lidé na jedné straně ctící nedotknutelnost soukromého vlastnictví a ekonomických svobod. Zároveň jsou však přesvědčeni, že práva a svobody musí být vyváženy povinnostmi. Typické konzervativce nalezneme zpravidla zde.

Posuňme se napravo dolů. Pokud lidé, co se umístili nalevo nahoře, vzhlíží ke státu s prakticky nábožnou úctou, pak jedinci v této části spektra jsou na stát doslova alergičtí. Nejlepší, co pro ně stát může udělat, je nepřekážet jim. Liberálové či v americkém prostředí tzv. libertariani.

Konečně v posledním kvadrantu jsou lidé nedůvěřující establishmentu. Je jedno, zda jde o korporace a nadnárodní společnosti nebo vládu či společenské instituce jako církev. Umírněnější z nich se hlásí zpravidla k tzv. sociálnímu liberalismu, sociální demokracii, či zeleným, na úplném okraji nalezneme lidi s anarchistickými sklony.

Můj výsledek

Oproti výsledku, zveřejněném na starém blogu jsem se posunul na každé z os vždy zhruba o jeden bod (směrem více nahoru a napravo). Z rezultátu tedy vyplývá, že moje názory lze proto nejlépe charakterizovat jako konzervativní, což není pro lidi pravidelně navštěvující blog žádná novinka. V žádné ze dvou dimenzí však nezastávám úplně vyhraněné postoje. Většině autorit přikládám kladné znaménko, nicméně moje důvěra v ně není bezmezná.

Možná jste někteří nemile překvapeni tím, že samotný popis mého výsledku testu zabírá pouze malou část tohoto článku. Definování všech mých politických postojů přesahuje jeho rámec. Chcete-li se podrobněji seznámit s mými názory, patrně nezbude nic jiného než odkázat vás na své další články, pod nimiž mi můžete sdělit své případné další postřehy nebo mi třeba vynadat. Možná, že Vám i odpovím.

Zabití Usámy bin Ládina: Úspěch s křížkem po funuse?

2011-05-03T19:29:00.004+02:00

Zpráva o zabití vůdce al-Káidy se objevila jako blesk z čistého nebe. Na neuvěřitelnosti přidávala této zprávě i skutečnost, že od zahájení honu na zmíněnou teroristickou organizaci po 11. září 2001 uplynulo již téměř deset let. Jakýkoliv pokus o dopadení vůdce al-Káidy se postupně stal v očích světové veřejnosti „mission impossible.“

Smrt nejhledanějšího člověka světa nemohlo přijít ve vhodnější dobu pro Obamovu administrativu. Barack Obama pomalu rozjíždí kampaň za své znovuzvolení za situace, kdy se jeho popularita propadá do suterénních pater. Lze proto očekávat, že usmrcení nenáviděného vůdce al-Káidy bude mít stejný efekt, jaký mělo na sklonku roku 2003 dopadení Saddáma Husajna na oblíbenost jeho předchůdce George Bushe. V příštích několika měsících proto můžeme očekávat vzrůst oblíbenosti nynějšího amerického prezidenta v řádu dvojciferných hodnot, což mu ale zdaleka nemůže zajistit znovuzvolení. Je potřeba vzít v úvahu, že vůdci al-Káidy už nebyla v posledních letech věnována tak veliká pozornost jako těsně po událostech 11. Září.

Navzdory tomu lze zmíněnou událost považovat za důležitý milník v boji proti terorismu, který však bude pokračovat i nadále. Samotný Usáma bin Ládin nebyl ani tak vůdcem teroristické organizace, jako spíše její mediální tváří. V českých poměrech to můžeme s trochou nadsázky přirovnat k postavení Karla Schwarzenberga či Radka Johna ve stranách TOP 09, respektive VV.

Na rozdíl od těchto stran však neměla al-Káida jiného „skutečného“ vůdce, jež by organizaci řídil ze zákulisí. Struktura al-Káidy se zvláště po 11. září začala stávat čím dál více decentralizovanou a rozdělenou na menší buňky čítající pouze několik jejích členů. Nejednalo se tedy ani tak o společnost s pevně danou hierarchií, jako spíše obchodní značku fungující na principu franchisingu.

Boj s terorismem byl některými vnímán jako paranoia a zastrašování veřejnosti umožňující omezování základních lidských svobod. Al-Káida sice opravdu čítá „pouze“ několik stovek lidí. Ještě méně jich je schopných provést atentát. Největší teroristů však spočívá v tom, že většinou nevíme, na kterém místě mají v úmyslu udeřit. Znakem vyspělosti každé země by měla být i schopnost ochránit své lidi před tímto druhem nebezpečím, přestože mu nikdy nebude možné předcházet úplně. Krajní případy si mnohdy žádají i krajní řešení, proto je možné považovat morálně ospravedlnitelné jakékoli úsilí vedoucí ke zmaření atentátu a tím i záchraně životů tisíců lidí.

Některé formy boje s touto hrozbou vzbudily kontroverze, ať už se jednalo o odposlechy, umožněné schválením tzv. Patriot Act, zatýkání nevinných civilistů či užívání waterboardingu při výsleších na Guantánamu.

Paradoxně posledně zmíněné a samotným Obamou kritizované metodě výslechů, spočívající v navození pocitu topení, která byla uplatňovaná během vlády George Bushe, se může nynější americký prezident pyšnit skalpem nejnenávíděnějšího člověka Ameriky. Objevení místa úkrytu vůdce al-Káidy napomohla výpověď Chálida Šajcha Muhammada. Tento vězeň zadržovaný na Guantánamu měl při výsleších, při nichž byla použita i kontroverzní metoda, prozradit jméno bin Ládinova kurýra, což se ukázalo být rozhodující.

Navzdory přehmatům v podobě zatýkání a zadržování nevinných lze tažení proti terorismu pokládat za úspěšné. Lidí, kteří pocítili negativní dopady protiteroristických opatření, bylo minimum. Od roku 2005, kdy byly spáchány útoky na Londýn, se už al-Káidě nepodařilo zrealizovat jedinou akci vedoucí ke ztrátám na životech. Jedinou výjimkou je útok Abdulhakima Mudžahida Muhammada na náborovou kancelář v Little Rock v Arkansasu, který si vyžádal jednu lidskou oběť.

Dosavadní vývoj ukazuje, že protiteroristická opatření v Evropě a USA jsou krokem správným směrem. Jejich upuštění by znamenalo nejen snížení celkové bezpečnosti, možné ztráty na životech civilního obyvatelstva, ale také nastolení atmosféry strachu, které by mohly případné útoky vyvolat.

Cosi shnilého na českých odborech

2011-05-01T16:01:00.001+02:00

Odbory v Česku podobně jako v mnoha dalších zemích již dávno nejsou organizací bojující za základní práva zaměstnanců. Většina jejich požadavků již byla dávno dosažena, ať už jde o osmihodinovou pracovní dobu či legislativa upravující podmínky zaměstnanců v příslušných profesích.

Nejen v Česku jsou odbory považovány za prodlouženou ruku levicových stran. Požívají proto u nezanedbatelné části veřejnosti pověsti nikým nevolené nátlakové skupiny. Ne náhodou patří k jedné z konstant českého veřejného mínění nízká důvěra k odborům.

Richard Falbr dokázal dát porevolučním odborům alespoň jakous takous tvář a zčásti je tak vymanit ze stínu komunistického ROH. Sobě si vybudoval image starostlivého taťky bdícího nad právy dělníků. Po jeho odchodu z funkce přišel s nástupem exkomunisty Milana Štěcha a později Jaroslava Zavadila obrat o 180 stupňů, znamenající faktický návrat do časů normalizace.

Odborářští bossové si (nejen v ČR) postupně vydobyli pozici jakési nové elity s mocenskými ambicemi. Problémem těchto nových elit je, že zaspali dobu a jejich smýšlení uvázlo kdesi v období nejhlubší komunistické totality. Vystupování nejvyšších odborových funkcionářů je ne nepodobné projevům komunistických papalášů okresního formátu.

Příkladem může být čtyři roky stará stávka za vyšší mzdy v mladoboleslavské automobilce Škoda – podniku, který má klíčový význam pro českou ekonomiku. Odborářská hymna složená pro tuto událost, jako by vzešla z pera komunistického hanopisce přispívajícího do Haló novin. Nesmí chybět obligátní antiamerikanismus a zmínka o líných a vykořisťovatelích v bílých límečcích vegetících v klimatizovaných kancelářích, zatímco nebozí dělníci musí dřít na jejich zisk:

Vážení, co máte auto služební,

jste v Pentagonu schovaní a předstíráte práci.

Tohle známe!

Máte svý vysoký platy smluvený,

zkuste to jednou jako my, za almužnu žít.

Tak se máme!

Hej, hej, personální šéfe, hej, hej, jdou za tebou dělníci!

Hej, hej, nejsme tady sami, hej, hej, jsou tady i technici!

Vážení, co si hrajete na pány,

nemáte asi tušení, kdo vás vlastně živí.

Jsme to my!

Povolte, otěže firmou řízený,

zůstaňte s námi na zemi. Oceňte naši práci.

Tohle chceme!

Hej, hej, v právu máme zastání! Hej, hej, budeme se rvát!

Hej, hej, odbory nás ochrání! Hej, hej, nebudeš se smát!

Vážení, koukněte z oken ze schodů,

máme tu velkou oporu těch, co s námi táhnou.

Proti vám!

Hej, hej, v právu máme zastání! Hej, hej, budeme se rvát!

Hej, hej, odbory nás ochrání! Hej, hej, nebudeš se smát!

Tolik z ukázky soudobé dělnické poezie. Internacionála má vážnou konkurenci. Kam až jsou odbory schopné zajít, ukázaly pro změnu lékařské odbory při nedávné akci „Děkujeme, odcházíme.“ Pokud by jejich nátlak směřoval pouze na vládu, jednalo by se ještě o „fair play,“ jakkoli můžeme mít výhrady k tomu, že odbory vystupují coby kvazipolitické uskupení s vyděračským potenciálem. Levicové strany a organizace, mezi něž neodmyslitelně patří i odbory, se rády zaštiťují obhajobou slabších a nemohoucích. Při této nátlakové akci lékařů, kteří mají na starosti péči o tuto skupinu lidí, však ukázaly pravý opak: Svoji naprostou arogancí, bezohledností a pohrdání těmi nejslabšími a jejich životy daly najevo svým heslem „náš exodus, váš exitus.“

Akce musela zákonitě vyvolat nespokojenost pacientů a pokles důvěry Předseda lékařských odborů Martin Engel i přesto prohlásil, že s podporou od třetiny obyvatel je spokojen. Zvláštní přístup na představitele levice, která se tak ráda odvolává na mínění většinového „hlasu lidu.“ Kdyby se však podporou od stejné části obyvatel zaštitoval člověk bojující za umístění amerického radaru, se zlou by se potázal….

Odbory v roli nátlakové organizace nesoucí atributy politické strany jsou závanem normalizačního prostředí otravujícím vzduch demokratické společnosti. Z toho nám vyvstává otázka: Co s tím? Zrušení odborů, jak to vykřikují někteří uživatelé Facebooku, snažící se tím dokázat svoji pravicovost, jehloupost. Patrně by nadělalo více škody než užitku. Už proto, že v případě stávky a dalších projevů nespokojenosti zaměstnanců by nebylo prakticky s kým vyjednávat. Nezbývá než očekávat změnu s postupnou generační obměnou.

Sraz BJ a facebooková (de)generace

2011-04-24T17:39:00.005+02:00

Sobota

Jak už u mě bývá dobrým zvykem, tak na sraz jsem dorazil až v sobotu. Budete ochuzeni o popis zážitků z pátečního večera a sobotního rána. Prošvihl jsem tedy přednášku Daniela Fajfra o tom, jak správně pečovat o naše svěřence na táborech, aby nejen přes ten týden či dva dočista nejen nezvlčeli, ale také se více přiblížili Pánu. Zbytek večera museli účastníci patrně strávit někde na flámu. Nedovedu si jinak vysvětlit, že měli v sobotu údajně vstávat až někdy kolem deváté hodiny ranní.

Do Prahy jsem dorazil někdy těsně před polednem a moje první setkání se spoluúčastníky se mělo odehrát v zoo. Mimochodem, návštěv zoo je pro organizátory podobných akcí geniální a pro účastníky příjemný způsob, jak zabít velkou část dne a zbavit se tím vymýšlení programů, na které stejně všichni druhý den zapomenou. Cesta se mi však o něco prodloužila, neb sem v Holešovicích chvíli omylem čekal na jedné falešné autobusové zastávce. Nakonec jsem však zdárně dorazil do cíle.

Čekal jsem, že se zoologická zahrada bude hemžit hloučky účastníků srazu, ale nakonec jsem zjistil, že nalézt hledané osoby bude úkol srovnatelný s nalezením jehly v kupce sena. Účast na srazu byla opět velmi nízká a nezvýšilo ji ani příhodné místo konání.

Až když jsem se konečně v plné polní vydrápal k rozhledně, narazil jsem konečně na první prořídlý šik BJs, skládající se z mého bratránka, Lucky Vimpelové a dvou Jan – Svobodové a Košťálové. O chvíli později se na stejné místo dostavili i další torza z prořídlých řad BJ vedoucích v čele s Brianem, na něhož mnozí čekali jako na spasitele. Nesl s sebou totiž baťoh plný baget.

Po tomto vydatném obědě jsme se opět rozdělili do skupinek a pokračovali v korzování zoo. Jako první úkol jsme dostali fotit veškerou zvěř, o níž se zmiňuje Bible. Během procházky jsme se od Jany Košťálové mohli dozvědět, kde vlastně bydlí a jak daleko to má do Bohnic. Nejvíce si promenádu užila druhá z Jan. V dětské části mohla dát plně průchod svým infantilním sklonům a pózovat s rozličnou zvěří chovanou na statcích.

Zpáteční cesta mohla být příjemná leda tak jedincům trpícím froteurstvím, protože bus i metro byly přecpané až po okraj a panovalo v nich nesnesitelné dusno. Nakonec jsme to ale všichni ve zdraví přežili a stanuli na půdě modlitebny v Soukenické. Pro většinu následovalo kromě večeře několikahodinové povalování a vysedávání. Když zevlování konečně většinu lidí omrzelo, začali jsme se rozpomínat na slova písně Blessed Be Your Name, kterou jsme měli zpívat následující den na bohoslužbě.

Nebyli jsme ale na soustředění Effathy, takže došlo i na mnohem zábavnější věci. Nejprve se jednotlivé skupinky pochlubily svými fotografickými úlovky z návštěvy zoo (nejvíce však zaujala fotka dívčího kvarteta vyfoceného z vypláznutým jazyky, obarvenými neidentifikovatelným ledovým pokrmem, mnou pracovně nazvaným modrá skalice) a večer byl zakončen ukázkou z Madagaskaru. Žel jsem mě už mozek zapnutý pouze v nouzovém režimu, takže jsem se hned po programu odebral ke spánku.

Neděle

Nedělní vstávání bylo pro mnohé velmi kruté, zvláště když jmse byli ochuzeni o budíček v podobě Brianova tklivého zpěvu. Bylo však třeba uklidit a Brian se nevědomky řídí zásadnou, uplatňovanou kdysi na vojně: „Musíme spěchat, abychom poté mohli čekat.“ Každopádně lepší než kdyby tomu bylo naopak.

V devět hodin už se začali do modlitebny trousit první nedočkavci a ve stejné době už mohla většina účastníků sedět s rukama v klíně a stěžovat si na to, jak nás nebohé vedoucí nutil Brian tak brzo vstávat. Zpočátku jsem byl pohoršen tím, že mnozí místní členové sboru přicházejí až půl hodiny po začátku. Když jsem ale viděl, jak velkou část zabírají oznámení, začal jsem mít pro takové chování přinejmenším pochopení, přestože Alois Adolf se zřejmě musí obracet v hrobě.

Bohoslužba začala v deset hodin. Většinu času vyplňovala oznámení a po téměř hodině už jsem měl strach, místní ovce zde nechodí vyslechnout si kázání, a bohoslužba zde plní funkci upoutávky na nejrůznější akce vesměs kulturního rázu. Nakonec jsme se přece jen dočkali i toho kázání, přestože zaplňovalo svoji čtrthodinkou patrně nejmenší část z celého shromáždění.

Když shromáždění po více než hodině skončilo, měl jsem během občerstvení možnost po dlouhé době vidět s pár neúčastníků srazu z řad (ex)BJs a svým spolubydličem z Olomouce Markem Holanem. Následoval obligátní oběd a po něm závěrečný program a postupné rozprchávání se účastníků do všech stran…….

Závěr

Pryč jsou doby, kdy počet účastníků setkání BJs přesahoval dvojciferné číslo začínající číslem tři. Konstantou všech srazů konaných za poslední minimálně dva roky bývá jejich nízká účast. Tento sraz prakticky vyvrací jedno z možných vysvětlení, a to že účast snižuje neochota jezdit na srazy konané mimo Prahu. Často skloňovaným důvodem klesající účasti byla na tomto srazu existence Facebooku. Ironií osudu zazněla kritika této sociální sítě na stejném místě, kde ho před účastníky srazu BJs se zápalem misionáře propagoval „Reki“ Michal Kepr.

Opravdu nevím, zda můžeme vše svalovat jen na Facebook, nicméně téma „Vliv Facebooku na účast na srazech BJ“ by bylo celkem zajímavým tématem pro bakalářskou či diplomovou práci v sociologii či příbuzných oborech. Zajímavých zjištění by bylo možné dosáhnout zkoumáním korelace mezi vývojem počtu BJs s účtem na Facebooku/časem na něm stráveném na straně jedné a účastí na srazech na straně druhé.

Lída zde v závěru srazu básnila o „krásných vztazích“ mezi zúčastněnými. Sám bych byl ve svých slovech asi mnohem zdrženlivější. Řevnivost zde sice nepanuje, alespoň ne v otevřené podobě. J Nicméně velkou část účastníků jsem ani pořádně neznal a na některé narazil vůbec poprvé. Snad právě většinová přítomnost lidí, s nimiž si jedinec nemá příliš mnoho co říci, se může podepsat na klesající návštěvnosti těchto setkání. Nebo je snad nynější generace vedoucích vytíženější než ty předchozí? Každopádně zde nehodlám tesknit po tom, že není, co bývala. Jednalo se o akci navzdory/díky komornímu obsazení vydařenou. Tak na viděnou snad na nějaké příští akci případně na jiném místě….

Jak se k sobě mají svoboda a rovnost

2011-04-22T22:09:00.001+02:00

Otázka rovnosti a jejího vztahu ke svobodě se stala jedním z dělítek hlavních politických ideologií. Může existovat fungující svobodná společnost bez rovnosti a naopak je možná existence společnosti, zakládající si na rovnosti, ale popírající některé ze svobod, o nichž se zmíním v dalších řádcích tohoto článku?

Hned na začátek je potřeba říci, že žádná svobodná se neobejde bez rovnosti před zákonem. Ta je elementární pro zajištění vymahatelnosti práva a s ním spojenou existencí právního státu, který alespoň formálně zaručuje všem rovná práva a povinnosti.

Druhým neodmyslitelným pilířem právního státu jsou však také tzv. „buržoazní svobody.“ Jedná se o takové svobody jako svoboda projevu, vyznání či shromažďování či podnikání. V USA a prakticky všech zemích považovaných za svobodné se vždy nejprve prosadily práv ony zmíněné svobody.

Až poté přišla vlivem postupného společenského vývoje na řadu i snaha zajistit nejchudším sociální práva. Tím se dostalo i na zlepšení životních podmínek většiny lidí z nižších vrstev společnosti. Marxistická myšlenka neodvratnosti třídního boje mezi buržoazií a proletariátem tak zůstala v říši fantazie. Nikdy však nebylo a nebude možné zcela vymýtit chudobu a setřít sociální rozdíly.

Ani liberálně demokratické společnosti nedokážou zajistit všem blahobyt a z toho nám vyvstává otázka: Mohou společnosti zároveň upřednostňující naopak rovnostářství a s tím spojená sociální práva fungovat lépe?

Odpověď nám mohou dát mnohé zejména africké rozvojové země, do nichž byly po rozpadu koloniálních říší vkládány velké naděje. Právě někdejší země „třetího světa“ dodnes upřednostňují egalitářství před zmíněnými „buržoazními“ svobodami.

Ve snaze vymezit se vůči „vykořisťovatelským“ a „utlačovatelským“ kapitalistickým západním zemím začaly některé nově vzniklé státy často ovlivněné i (neo)marxismem stavět společnost na rovnostářství. Prakticky ve všech případech vždy však došlo k jejich úplnému zbídačení, ba co hůře nové autoritářské režimy nezajistily ani proklamovanou rovnost a důstojnost.

Společnosti založené na pouze na buržoazních svobodách, které ale nezajišťují rovnost a práva sociální fungovat mohou alespoň jako mezistupeň ve společenském vývoji. Důkazem nám může být realita ve většině Evropy 19. století. I klasickým liberálům byla například po dlouhou dobu cizí například myšlenka všeobecného volebního práva. Sociálním právům musí vždy předcházet základní buržoazní svobody. V opačném případě nastane totéž, jako když nezačneme stavět dům od základů, ale od střechy – celá stavba se zhroutí.

Stalo se ironií, že lidé z „osvobozených“ afrických kolonií nacházeli azyl mimo jiné i v Jihoafrické republice, kde vládla rasistická vláda apartheidu.

Vůbec nejpoučnější ukázkou toho, kam až může vést snaha o vybudování rovnostářské společnosti, by nám měl být poválečný vývoj ve dvou asijských zemích – Maově Číně a Kambodži ovládané Rudými Khmery. Komunistické sociální inženýrství zde přineslo v obou případech všechno, jen ne blahobyt. Milionům lidí vzala život a zejména v případě Pol Potovy Kambodži nebyl brán ohled ani na základní úctu k mrtvým. Lidská těla (!) zde byla běžně užívána jako hnojivo. Přitom stojí za zmínku, že Kambodža si vybojovala svoji nezávislost na Francii ozbrojenou cestou.

Vedle toho všeho bledne fakt, že dnes už těžko vypočitatelné množství lidí tehdy přišlo o domov a veškerý svůj majetek. Utlačovaní se stali ještě utlačovanějšími a chudší ještě chudšími. Zde vidíme, jaké fatální důsledky může mít opomíjení jednoho z dalších pilířů každé svobodné společnosti – úcta k životu a soukromému vlastnictví. Autoritářský stát uznávající obě tato práva dokáže zajistit svým obyvatelům mnohem lepší podmínky k životu než šílenci experimentující s egalitářstvím.

Omezování „buržoazních“ svobod ve spojení s rovnostářskou politikou nachází i kvůli špatným životním podmínkám živnou půdu v nynější Latinské Americe. Venezuelský prezident Hugo Chávez si svojí radikálně levicovou politikou namířenou proti „zlým“ kapitalistům z těžařských společností získal na svou stranu chudé a nevzdělané masy. S jeho postupným upevňováním moci je spojeno i ukrajování občanských práv a vytlačování opozice z veřejného života.

Od žádného populistického vůdce slibujícího boj se „zlými“ a vykořisťovatelskými korporacemi (případně kapitalisty, Američany, kolonialisty – dosaďte si za to kohokoli z tzv. mocných) nelze očekávat příchod blahobytu, ale jen izolaci a další prohloubení bídy. Pro nynější situaci ve zmíněných zemích se nejlépe hodí více než 200 let starý výrok Benjamina Franklina: „Kdo se vzdá svobody, aby získal jistotu, ztratí nakonec obojí.“ Výrok rozhodně nepozbude na platnosti, pokud si v něm namísto„jistoty“ dosadíme „rovnost.“

Kauza Bátora: Mnoho povyku pro nic

2011-04-11T11:21:00.002+02:00

Pamatujete si ještě na kauzu kolem možného jmenování Ladislava Bátory poradcem ministra školství, která zaměstnávala česká média na konci února? Byl pranýřován pro svůj údajný rasismus a pět let starou kandidaturu v barvách nacionalistické Národní strany. Před týdnem mu připadla v rámci stejné instituce pozice mnohem nižší. Je zde zaměstnán jako poradce pro ekonomiku. Zpráva tentokrát média příliš nezaujala. Snad kvůli jejímu přehlušení skandály uvnitř Věcí veřejných.

V první řadě je třeba říci, že Bátorovy názory nejsou nikterak společensky nebezpečné a nelze ho považovat za rasistu či xenofoba. Na druhou stranu si ale nezaslouží zastání, jakého se dostalo například Romanu Jochovi. Roman Joch je člověk s jasně konzervativními názory, který to má v hlavě srovnané. V minulosti se nikdy nepošpinil spoluprací s pochybnými politickými uskupeními. Nic takového ovšem nelze říci o Bátorovi.

Ladislav Bátora rozhodně není „hluboce konzervativní a autenticky pravicový,“ jak ho ve svém zanícení popsal Václav Klaus. Jeho názory nelze označit za konzervativní, jako spíše za nepříliš zdařilou karikaturu konzervatismu. Co je konzervativního na apriorním odmítání občanské společnosti? Myšlenka, že stát není všelékem na potírání společenských nešvarů a v mnoha oblastech dokáže daleko více angažovanost občanů, je naopak konzervatismu blízká. Zcela mimo mísu je například jeho upřednostňování „jihočeské selky před pražskou intelektuálkou“ a „Jarmily Šulákové před Jurou Pavlicou.“ I jihočeská selka může být mužatka s knírkem, bojující proti maskulinnímu útlaku. A naopak vzdělaná Pražačka může naopak v pohodě zastávat konzervativní názory. Druhý příklad je (jak už bylo mnohokrát řečeno jinými) spíše otázkou vkusu, preference Šulákové či Pavlicova Hradišťanu nemá nic společného s politickým přesvědčením.

Tento „autentický pravičák“ stihl za svého života vystřídat hned čtyři strany a za další dvě kandidoval coby nezávislý. Ještě za dob komunismu vstoupil do ČSS. Ano, čtete dobře, je to stejná strana, jíž byl během svého náměstkování v podniku RaJ členem také Jiří Paroubek. Po revoluci strávil nějakou dobu u národních socialistů, které se neúspěšně pokoušel vzkřísit. Jeho třetí a v pořadí teprve první pravicovou stranou se stala ODA, kterou opustil roku 2001. Mezitím si stihl nasadit psí hlavu, když kandidoval v roce 2006 za extremistickou Národní stranu. „Nejslavnější“ chvíle této strany měly teprve přilít, nicméně již tehdy převzala NS mnohé ze Sládkovské rétoriky. Stačí se podívat na její předvolební klipy.

Svůj tehdejší krok odůvodnil nespokojeností s ODS. Někteří její poslanci totiž zvedli ruku pro zákon o registrovaném partnerství a dle něho se stala příliš eurofilní. První důvod lze z konzervativního pohledu chápat. Na druhou stranu, proč si vybral zrovna nacionalisty? Našli bychom možná půl tuctu stran, které se svazky homosexuálů nesouhlasí, ale rozhodně je nelze považovat za extrémní. Jako první se logicky nabízí KDU-ČSL. Pokud by ho ani ta neuspokojovala pro svoje proevropské postoje, jsou zde ještě monarchisté a s přimhouřením obou očí i Právo a spravedlnost.

V roce 2009 vstoupil do nově založené strany svobodných občanů Petra Macha, aby se s ní po čase opět rozkmotřil. Cesta tohoto politického dobrodruha je prozatím završena neúspěšnou kandidaturou do Senátu v barvách populistické Suverenity, cílící svým programem na paroubkovské „obyčejné lidi“. Odpor k EU a sudetským Němcům ještě nikoho pravičákem neudělalo. Viz KSČM.

Médiální šum kolem Bártova údajného rasismu byl humbukem pro nic. Média zde nebyla schopná poukázat na nejproblematičtější rys tohoto člověka honosícího se čtyřmi akademickými tituly. Jak už jsem psal na začátku, sám Bátora rozhodně nezastává názory zavánějící rasismem či xenofobií. Jeho největším problémem je celková zmatenost ve svých názorech. Větší věcnost médií by nás ušetřila jednoho honu na čarodějnice, a také by bylo o jednu senzaci méně……

V čem je západní civilizace jedinečná?

2011-04-08T14:08:00.004+02:00

Od dob působení lidí jakými byli Claude Lévi Strauss, se postupně stalo těžko přijatelným pohlížet na jiné kultury než je ta západní jako na kultury primitivní či zaostalé. Dle jeho paradigmatu neexistují lidé civilizovaní a divocí, ale pouze odlišné kultury. Jakékoli projevy nadřazenosti západní kultury jsou proto pokládány za jakousi novou formu rasismu. Kritika odlišných kultur se v rámci politické korektnosti stala věcí tabuizovanou. Naopak střelba do vlastních řad v podobě kritiky západních velmocí, omlouvání se dříve porobeným koloniálním národům a upozorňování na zločiny kolonialismu je dnes naopak součástí společenského bontonu. Skutečně ale nepřispěla západní civilizace ničím jedinečným, čím by se vymakala ve srovnání s ostatními?

Samozřejmě nelze omlouvat krutosti způsobené obyvatelům. Na druhé straně je ale třeba zmínit jednu věc, kterou mnozí antropologové zcela opomíjejí, když kritizují pouze srovnávání na základě technické vyspělosti: Kde jinde než v zemích tzv. Západu dokázaly tak hluboko zakořenit hodnoty jakými jsou právo na život a individuální svoboda? Není náhoda, že zrovna země euroatlantického okruhu dokázaly dát lidem takovou míru svobody, jaká nemá v dějinách lidstva obdoby.

Základy evropského myšlení položili nejprve antičtí filosofové, z jejichž díla jsou citována dodnes, přestože z myšlení mnohých z nich se dochovaly pouze fragmenty. Starověké Řecko také jako první přišly

s myšlenkou zapojení větší části obyvatel do politického rozhodování – demokracie. Ačkoliv její tehdejší podoba byl v mnohém na hony vzdálená té dnešní, samotná idea spolurozhodování občanů se stala jedním ze základních kamenů nynějších liberálně demokratických zřízení.

Římská říše s sebou kromě vynálezu betonu přinesla i právní řád, z něhož se přinejmenším na většině evropského kontinentu vychází dodnes.

Třetím pilířem západního myšlení jsou hodnoty vzešlé z křesťanství. Právě křesťanství dokázalo v lidech zakořenit úctu k životu jednotlivce a respekt k lidské důstojnosti. Žádný stát nemůžeme pokládat za svobodný, pokud nemá respekt k právu na život, které je nejzákladnějším právem, každého člověka. Můžeme dokonce říci, že pokud by nebylo křesťanství, nespatřily by nikdy světlo světa myšlenky osvícenství, přestože se zvláště jeho francouzská větev stavěla ke křesťanství kriticky.

Druhou věcí, která dělá západní civilizaci jedinečnou je její schopnost pro sebereflexi. Jednou z temných stránek historie mnohých evropských národů, ale také samotných USA je bezpochyby otroctví. Otroctví bylo praktikováno prakticky po celou dobu existence lidské civilizace v různých kulturách. Jedině západní země však dovedly postupně dát jasně najevo, že nakládání s lidmi jako s majetkem je špatné.

S otroctvím jde také ruku v ruce dřívější kolonialismus a expanzionismus evropských zemí. I za ten se už většina zúčastněných zemí dokázala omluvit. O upozorňování na zločiny kolonialismu coby součásti slušného vychování jsem mluvil už na začátku článku. Napadá mě, omluví se někdy Mongolsko za řádění Čingischánových hord, které svými nájezdy dokázaly vydrancovat většinu eurasijského kontinentu?

Zatímco mongolské nájezdy přinášely pouze smrt a zkázu, na kolonialismu některých evropských zemí (zejména Velké Británie) lze najít i některé světlé stránky. Nebýt britského kolonialismu, nebyla by dnes Indie považována za největší demokratickou zemi na světě, byť můžeme na její demokracii nalézt celou řadu nedostatků. Pokud se na mapě vydaná americkou nevládní organizací Freedom House podíváme na africké země považované za svobodné, či alespoň částečně svobodné, najdeme mezi nimi především bývalé britské kolonie. V tomto případě však nelze paušalizovat, protože ne všechny bývalé britské kolonie se staly svobodnými či alespoň zčásti svobodnými zeměmi. A naopak i mezi bývalými koloniemi ostatních států existují také státy považované Freedom House za demokratické.

Je ale nutno říci, že žádná země se nikdy nestala silnou, aniž by disponovala potřebnou vojenskou silou. Evropské státy jeví čím dál tím menší ochotu angažovat se vojensky ve světě. Ve šlépějích Evropy kráčí Spojené státy, které čím dál tím méně vysílají své vojáky na akce, kde hrozí větší ztráty na životech. Chtějí-li si demokratické státy udržet svůj vliv ve světě, nebude jim stačit pouze jejich kulturní přitažlivost (soft power), protože rozhodujícím faktorem bývá ekonomická a vojenská síla jednotlivých států.

Další nemocí, kterou nyní státy náležející k západní civilizaci trpí, je sebemrskačství a rezignace na vlastní hodnoty ve jménu tolerance k jiným kulturám. Samozřejmě, že i západní země měly a dodnes mají na svědomí věci, na něž rozhodně nemohou být hrdé. Chovaly se ale lidé ostatních kultur mírumilovněji? Rozhodně ne.

Vykreslovat západní civilizaci pouze jako arogantní, netolerantní, povýšeneckou, vykořisťovatelskou, rasistickou a xenofobní není nic víc než výplod naprosto pomýlených levicových (pseudo)intelektuálů. Navzdory všem chybám v minulosti mohou být země náležející k západní civilizaci hrdé na to, jakou svobodu a blahobyt dokázaly lidem zajistit. Žádná ale civilizace nedokáže přežít, nejsou-li její členové schopní se s ní identifikovat.

Přelomové německé volby a zelená demagogie

2011-04-06T22:36:00.002+02:00

Nedávné zemské volby do zemského sněmu v Badensku-Württembersku přinesly hned dva zlomové momenty: Poprvé v celé poválečné historii zde nebude vládnout křesťanští demokraté ve spolupráci s liberální FDP. Druhý z nich svým významem překračuje i samotné hranice Německa: Zelení zde zaznamenali historický úspěch, protože se jim podařilo zdvojnásobit svůj podíl hlasů a porazit tak (byť velmi těsně) sociálně demokratickou SPD a fakticky tím po ní převzít dominantní pozici na levém spektru. Tento výsledek zelených na tak vysoké politické úrovni zatím nemá precedens.

Volební výsledky mohou navozovat analogii s těmi z loňských parlamentních voleb v Česku, ale v obráceném gardu. Pravicová CDU zde zvítězila se ziskem 39 % a s relativně velkým odstupem za sebou nechala s 24 % hlasů druhé zelené. CDU však nebude kvůli oslabení svého přirozeného spojence - liberální FDP, která jen těsně překročila 5% hranici, mít dostatek mandátů pro sestavení vlády. Naopak Zelení se budou díky svému téměř shodnému počtu hlasů s SPD opřít o většinu čtyř křesel ve 138členném sněmu.

K úspěchu dosavadní levicové opozice přispěla jednak celková nepopularita vlády Angely Merkelové a některé kroky dosavadní zemské vlády, jako je kontroverzní přemístění vlakového nádraží ve Stuttgartu. Dalším z klíčových faktorů, jež nelze opomenout při vysvětlení úspěchu zelených, je mezi Němci tradičně silně zakořeněný odpor k jaderné energii. Protijaderné nálady byly v tomto případě navíc přiživovány hysterií vyvolanou jadernou havárii v japonské Fukušimě.

Z protijaderného populismu vyvolaného zmíněnou japonskou havárií však nelze obviňovat pouze zelené, kteří mají odmítání výstavby jaderných elektráren takřka v popisu práce. Odporu většiny voličů k jádru se zalekla i samotná vláda Angely Merkelové, která měla původně v plánu prodloužit plánovaný provoz jaderných elektráren. Události na druhém konci světa však přiměly vládu CDU/CSU a FDP otočit o 180 stupňů a dočasně odstavit některé jaderné elektrárny.

Zajímavá je reakce českých zelených na úspěch své sesterské strany u našich západních sousedů. Ondřej Liška v tiskovém prohlášení SZ uvedl, že „výsledek zelených v Německu opět dokazuje českým voličům, že Strana zelených není žádnou extrémní stranou.“ Opravdu je ale popularita měřítkem neextrémní povahy politických stran? Nesvědčí výsledek 24,2 % naopak o extrémně „nukleofobním“ postoji mnohých Němců, dosahujícím až absurdních rozměrů? Extrémní odpor k něčemu nebývá většinou zapříčiněn ničím jiným než obyčejnou neznalostí. Jak si vysvětlit hromadné skupování dozimetrů a jódových tablet kvůli havárii, která se udála na druhém konci zeměkoule a postihnout může maximálně okolí několika desítek kilometrů? Neznalost může přijít v tomto případě Němce hodně draho. K potěše ČEZu a dalších společností ze zemí s významným podílem energie vyrobené štěpením jádra, chtělo by se říci.

Mimochodem, jak by předseda SZ reagoval, kdyby užívali vysokou podporu coby argument pro svoji umírněnost například rakouští svobodní či dokonce nacistická NSDAP, která dosáhla ve srovnání se zelenými dvojnásobného podílu hlasů? Jako zapálený bojovník proti všemu, co alespoň trochu zavání nacismem, by se nejspíše proti takovým tvrzením ostře ohradil. Samozřejmě oprávněně, ale na druhou stranu by nebylo od věci, kdyby si zelení byli schopni zamést si před vlastním prahem.